Čínská chřipka prý nezná hranic, ale je vybíravá. Popravdě, její korunovaný virus napadá všechno šmahem. Tím, kdo si vybírá, je Zubatá, která mu kráčí těsně v patách. Někoho mine bez povšimnutí, jinému před nosem lehce blýskne svou kosou, na někoho ovšem dopadne s plnou silou. Nejvíc ohroženým druhem jsou staroušci a stařenky, zejména pak v Itálii, vlastně v celé jižní Evropě.


Rád do těchto končin jezdím, hlavně v létě, ale poslední dobou i na jaře, kdy tu nebývá tolik turistů. Čím víc se člověk v Evropě pohybujete směrem jižním, tím více se zdejší společenský život otvírá, vychází ven, do ulic a na náměstí. Nejvíc se tu žije samozřejmě večer. Ale i přes den lze najít kanceláře či klubovny různých až bizarních spolků, svazů a stran, před nimiž - nikoli uvnitř - posedávají a diskutují příznivci a známí. Vždy jde o muže a většina z nich je ve věku, kdy už hodně pamatují, nebo si už nepamatují nic.

Jižní národy svoje staroušky do starobinců zavírají jen zřídka. Pokud to je možné, nechávají je v jejich prostředí, kde tito vydrží celý den vykukovat z okna nebo sedět na zápraží. Mobilnější stařečci si povídají na stinných pláccích, zatímco jejich stařenky probírají novinky před obchody nebo před domem jedné z nich. A večer - mnohdy za uctivého doprovodu dětí či vnoučat - se přesunou na náměstí a podobná přirozená centra společenského života, aby si tu užili blízkost všech generací.

Když denně vidím ty děsivé statistiky, vybaví se mi vždy píseň Ohrožený druh od Michala Horáčka, zejména pak slova: "Ta nedostupná čísla darmo volat | do paměti zapsal si je Bůh | Nedivím se, taky stará škola | nejradši má ohrožený druh." Ale přesto bych chtěl skončit pozitivně s povzbuzením všem italským, francouzským a španělským starouškům a stařenkám. I když jejich obdivuhodný a společenský způsob trávení stáří se ukázal být epidemiologicky riskantní, doufám, že nepodlehnou strachu a beznaději. A jakmile to bude možné, že se zase vrátí na své lavičky a budou rozdávat úsměvy všem kolemjdoucím.