Moje žena před odchodem z domova mívá lehce obsedantní snahu kontrolovat kde co. Zda je zavřená voda, zhasnuté světlo a zda zámek vchodových dveří je opravdu zamknutý na dva západy. V dnešní době si ale uvědomila, jak jsou všechny zdánlivé jistoty nejisté a že se večer můžeme vrátit k domu a jediné, co v ruinách možná najdeme, bude kus roztříštěných dveří s pečlivě zamčeným zámkem. Kdykoli teď odcházíme, podíváme se na sebe a vybavíme si ty tisíce ukrajinských rodin, které odcházejí do neznáma a netuší, kdy a zda vůbec své domovy ještě uvidí. A to je ten lepší případ. Lidé jsou naživu, odcházejí, mají s sebou nejnutnější věci a doufají, že je někde přijmou.

Jako generace, která žádnou válkou neprošla, si neumím představit, co Ukrajinci zažívají, a vím, že otázka, co si vzít z domova na cestu, je asi to nejmenší, co je trápí. Přesto a jedině v této rovině představivosti se dokážu pohybovat a zjišťuji, jak bezradný by bych byl. Vždyť tady mám tolik zhmotnělých vzpomínek! Těch fotografií, oblíbených knih, vlastnoručně vyrobených dárků od dětí, dopisů z dob, kdy to byl jediný prostředek osobního a intimního sdělení, notesů s poznámkami, zarámovaných obrázků, jejichž jedinou hodnotou je fakt, že ten, kdo nám je dal, už není, více či méně důležitých dokumentů dokládajících úřadům, že jsem tím, kým jsem. A kdyby skutečné balení spočívalo opravdu na mně, ocitl bych se venku nejspíš s obrovským kufrem, ale přitom nedostatečně oblečen, bez léků a hygieny.

Loňský podzim jsme upravovali dům naší dcery, zateplovali, omítali a prováděli tisíce dalších činností s tím souvisejících. Tedy my ne, my na to jenom zírali. V čele party stavebníků stál usměvavý a ochotný Ukrajinec Viktor, který sám perfektně zvládal desatero řemesel. Když jednou na pár dní zmizel, odjel domů na Ukrajinu slavit narozeniny a víme, jak Ukrajinci umí slavit, tak se práce moc nehýbaly, a všichni jsme ho zase upřímně vítali, když se vrátil. Také jeho zásluhou se ze staršího rodinného domku stalo místo, kde se rodině líbí, které je oázou stability a kam se všichni rádi vrací.

Putinovy hordy nám ze dne na den ukázaly, že sebepečlivěji zbudovaný dům zamčený na deset západů svou stabilitu a bezpečí ve vteřině ztratí, pokud se dostane do zaměřovače dělostřelce. A stojíte-li pak před hromadou suti celí a nepoškození, je to vlastně ještě ten lepší případ.

Díky sociálním sítím se k nám dostala fotografie, na níž Viktor v maskáčích drží samopal a u nohou má několik protitankových střel. Dalo se čekat, že při své povaze bude mezi prvními, kteří půjdou na Ukrajinu bojovat. Snad zvládne i to jedenácté řemeslo, o němž nikdo netušil, že bude ještě potřeba. Myslíme na něj a doufáme, že se zase vrátí živ a zdráv ke zvelebování domů, které lidé budou opouštět jen na čas a tehdy, když budou chtít.