Odpověď je celkem stručná – snadno. Dokonce tak snadno, že na to stačí jeden pomatený návrh a nadpoloviční většina zastupitelů, která ho schválí.


Abych nevypadal tajemně, hned vysvětlím, o co se jedná. V těchto dnech jsme se mohli dočíst v tisku, že pražský Magistrát připravuje (se souhlasem zastupitelstva), plánuje na vybraném místě na okraji Prahy výstavbu „tábora“, samozřejmě s možností volného příchodu a odchodu, pro pražské bezdomovce. Bylo by tam pro ně jakési ubytování a stravování, což by mělo udržet bezdomovce dál od centra. Policie by je tam z centra svážela, ale držet by je tam nemohla, jsou to přeci svobodní občané.

Musím rovnou prohlásit, že s obyvateli centra Prahy cítím, přeji jim ulice, parky a průchody bez vandráků, ale – tudy cesta k řešení nevede.

Především, jsou tady věci, které napadnou každého a hned. Především je to hygiena, nejen v táboře samotném, ale i v jeho okolí. Neříkejte mi, že se ji podaří udržet. Pak je tady bezpečnost v okolních ulicích – ty budou pro obtěžování a drobné krádeže první na ráně. A konečně, nemysleme si, že tím bezdomovci zmizí z centra. Pro žádného z nich nebude problém, dát si v táboře polévku a spokojeně odjet do centra. Samozřejmě načerno a neumím si představit revizora, který si ho dovolí „vyloučit z přepravy“ nebo dokonce chtít po něm pokutu. Dopravu zpět, po patřičném kulturním a společenském vyžití v centru, zajistí policie. No a ti, kterým se nebude chtít podstupovat tu štrapáci s ježděním do centra, si lehce poradí v okolí s jeho zásobami lahvářů v samoobsluhách a sklípků v panelácích

To všechno, jakkoli to znamená hodně, ale vůbec není to hlavní a nejhorší. Zatím byla pořád ještě řeč o nepohodlí o nejistotě a o strachu řádných obyvatel okolí, i když v intenzitě „mnohem větší než malé“. Ta skutečná hrozba je o pár řádů vyšší. A není to hrozba ve smyslu potenciální možnosti – je to hrozba ve smyslu „jistě se to stane, jen zatím přesně nevíme kdy“.

Existuje poměrně hodně způsobů, jak vyrobit sociální konflikty až na úroveň hromadných násilností, hořících aut (nebo ubytoven), raněných a mrtvých. Ten z nich, který začíná zakládáním ghet, ale patří k nejúčinnějším. Koncentrace problémových sociálních skupin do vymezených lokalit a jejich izolace, to je naprosto spolehlivé podhoubí pro všechno to, co už zažili leckde ve světě a v zatím ještě nevelké míře i u nás. Buďme si jisti, že vedle jednoho pařeniště násilí v samotném ghetu tady rychle vznikne druhé, hned vedle – v bezprostředně sousedících čtvrtích a mezi jejich vystrašenými (a zastrašenými) obyvateli. A nemysleme si, že tohle se dá řešit nějakou osvětou nebo obětavostí terénních pracovníků. Pokud město zamýšlený tábor postaví, položí tím minové pole, které bude jen čekat na první razantnější šlápnutí – a jistě se ho dočká. Jestli si nejste jisti, zajeďte si třeba do Paříže a jejích arabských předměstí, tam už ta auta hořela.