V matematice existuje teorie her a v ní mnoho zajímavých pojmů, poznatků, problémů a řešení oněch problémů. Jednoho z nich se lidé, kupodivu spíš nematematici než matematikou zasažení jedinci, dovolávají častěji než jiných. Ten problém se v literatuře jmenuje dilema vězně a vypovídá víc o nás než o počítání.

Oč se v něm jedná. Ti, kdo vytvářejí teorii her bývají sami docela hraví a své matematické modely doprovázejí důmyslnými historkami. Ta, která nás zajímá, zní takto: V zemi, ve které existuje instituce korunního svědka obžaloby (to je pachatele, který výměnou za zproštění viny poskytne důkazy proti svým komplicům), si vyšetřovatel pozve dva podezřelé a řekne jim: „Podívejte se, nepochybuji že jste spolu spáchali těžký zločin, který vyšetřuji, současně ale vím, že to žádnému z vás spolehlivě nedokážu a advokáti vás z obvinění vysekají. Mohu vás ale obžalovat z několika menších přečinů, třeba nedovoleného držení zbraně, krádeží aut a podobných věcí, takže si jsem jist, že každý dostanete tak asi rok vězení. Je tady ale ještě možnost, že se některý z vás přihlásí jako svědek obžaloby. Ten pak odejde bez trestu a druhý z vás to pěkně schytá – odhaduji to tak na dvacet let. Pokud byste ale jako svědci obžaloby vypovídali oba, budu mít dvě rovnocenná přiznání, žádného korunního svědka už nebudu potřebovat a vy se o trest tak trochu podělíte. Řekněme, že každý dostanete kolem dvanácti let. Tak si to zatím ve vazbě pěkně rozmyslete a zítra se uvidíme.“

Teorie strategických her, do které uvedená historka spadá, má k dispozici dva možné přístupy k řešení. Nebudeme si je tady vysvětlovat, nechceme se bavit o matematice, ale o lidech. Podstatné je, že oba přístupy zcela jednoznačně vedou na stejné řešení – oba vězni se přiznají. Přitom jen málokdo považuje takový výsledek za rozumný. Tak jak to tedy je?

Především, když se na chvíli vcítíme do situace vězně v této historce, zjistíme, že bychom se asi zachovali stejně. Pravda, s pocitem, že se sice chováme jako potomci – ale jako „chytří“ potomci. Hlavním úkolem hráče přeci je, obrnit se proti tomu nejhoršímu, co ho může potkat. Pokud se nepřiznáme, pak se přizná „ten druhý“, je k tomu dokonce motivován – sníží svůj trest z jednoho roku na nulu. A nás čeká 20 let pěkně natvrdo. Když se přiznáme, tak je náš spoluvězeň také motivován k přiznání, takže nakonec bude mít soudce přiznání obě, nám to ale vynese jen asi 12 let. Ano, je to pěkná pálka, ale pořád lepší než dvě desetiletí. Tak odkud se bere ten trochu zmatený pocit, že jsme se nezachovali zrovna moudře?

Je tady ještě jedna možnost – zkusit se domluvit. Taková domluva nemusí být zrovna nějak sofistikovaná, stačí když si oba vězni řeknou, že budou mlčet. Jistě, každého z nich čeká rok vězení, ale proti dvanácti nebo dvaceti rokům to nevypadá tak zle. Je ale taková dohoda spolehlivá? Vždyť bez dohody každý z nich dával přednost přiznání – a dával mu přednost právem. Kupodivu, pokud jsou vězni alespoň průměrně inteligentní, dohoda stabilní je. Dohoda totiž každému z nich zaručuje uvěznění na rok. V předchozím odstavci jsme si řekli, že při nedodržení (tedy rozpadu) dohody se každý hráč může spolehnout na 12 let.

Dohoda je tedy pro oba vězně žádoucí, i když za ni zaplatí rokem vězení. Tenhle vrabec v hrsti je lepší než holub spokojeného odchodu korunního svědka obžaloby na hodně vysoké střeše.

A teď bychom si měli vyjasnit, proč jsme se tak dlouho zdržovali uměle vykonstruovaným příkladem na metody abstraktní matematické teorie. Kolikrát se u vyšetřovatele sejdou dva spolupachatelé v situaci, jakou jsme se tady zabývali? Nejspíš nikdy. Teorie her ale vznikla jako nástroj pro analýzu ekonomických problémů, teprve pak se rozšířila na studium dalších situací. A my si pomalu začínáme zvykat, že v jednom ekonomickém problému žijeme – jmenuje se finanční krize. Ta nás zpropadeně nutí začít se strategicky rozhodovat.

Jedinci, myšlenkové školy i politické strany přicházejí s nápady na řešení – tu nadějnými, tu neúčinnými a někdy i s docela nebezpečnými. A tak se mezi nimi objevilo i něco, co hodně připomíná dilema vězně. Vězni jsou přitom národní ekonomiky a přes ně my všichni, šerifové, kteří nám dávají na vybranou, jsou ekonomické zákony – ne ty, přijímané v Bruselu, ale ty, které objektivně platí a mávají s námi hlava nehlava.

Jeden vysoký funkcionář jedné z našich politických stran navrhl (a tvářil se při tom vážně), abychom co nejvíc omezili nákup cizího zboží, abychom kupovali jen to svoje. Že tím pomůžeme našim výrobcům a rozproudíme naši ekonomiku. No, tak se na to podívejme.

Rozpoutat vlnu izolacionismu je pro ekonomiku našeho typu, závislou na mezinárodním obchodě, sebevražda. Je to chování našeho vězně, který, aby si ušetřil rok v base, práskne společníka a zajistí si tak těch roků dvanáct. Díky vývoji posledních několika málo desetiletí, kromě jiných uvolnění v mezinárodním obchodním styku také díky EU a pádu ekonomických bariér mezi jejími členy, jsme dnes naštěstí v pozici vězňů, kteří se dohodli. Národní ekonomiky jsou orientovány na silnou spolupráci. Chvilku a v malém měřítku to může vypadat „nevlastenecky“. Ale ten, kdo první naruší tuhle dohodu a bude hrát na svůj izolovaný, jenomže hodně krátkodechý prospěch, přinese problémy všem, a sobě především. Možná, že se někdo takový najde, blízkost voleb dokáže zatemnit mozek i jinak rozumným lidem, ale byla by to ostuda na pěkných pár desetiletí, kdybychom to měli být my.

Ve škole nás učili, že z každého výkladu by měl vyplynout nějaký závěr, Tak si tedy také jeden dopřejme. Ekonomicky zažíváme dost kritickou dobu a kritickou ještě chvilku zůstane. Stojíme na několika hranách a je nejen hloupé, je přímo nebezpečné, předvádět exhibice ekonomického amatérizmu a sobectví, když jsme to my, kdy na ně musí první doplatit. Tím horší to je, když na sobeckou strunu hrají ti, kteří se na každém rohu tak ohánějí solidaritou. Tak se nenechme opít rohlíkem – tenhle byl upečený někdy v devatenáctém století a tam také patří.