Kulišárna podle zákona se nemusí vyplatit
Vyplývá to z rozhodnutí Nejvyššího soudu
Na právníka to vždy působí trochu jako živá voda: Když v džungli všelijakých soudních verdiktů najde takový, který obsahuje odvahu zkoumat víc, než jen formální stránku věci. Již podruhé v krátké době se takového rozhodnutí dopustili soudci Nejvyššího soudu. Tentokrát šlo o věc velice důležitou a soudy první instance často opomíjenou – totiž dobré mravy.
Nejvyšší osud se ve druhé polovině září zabýval otázkou, zda může být v rozporu právě s dobrými mravy i jednání, které se pohybuje v mezích zákona a je v souladu se smlouvou.
V daném případě strany sporu sjednaly možnost odstoupení od kupní smlouvy o převodu pozemků pro případ, nenabude-li územní rozhodnutí o umístění inženýrských sítí právní moci do 8 měsíců ode dne uzavření dané smlouvy. K této situaci došlo a kupující od smlouvy odstoupil.
I přesto, že se jednalo o objektivní právní skutečnost, její vznik zapříčinilo výhradně chování onoho kupujícího. Ten totiž jako jediný podal proti územnímu rozhodnutí odvolání, ačkoliv v předcházejícím územním řízení žádné námitky neměl.
Prodávající tak namítali, že jeho jednání bylo sice v souladu se zákonem, nicméně čistě účelové, s úmyslem dosáhnout možnosti odstoupit od kupní smlouvy. Navíc k němu přistoupil za situace, kdy byl v prodlení s úhradou části kupní ceny a neúspěšně vyjednával o změně platebních podmínek.
Soudy nižšího stupně otázku, zda kupující jednal v souladu s dobrými mravy anebo svého práva na odvolání proti územnímu řízená zneužil, neřešily s tím, že k odstoupení došlo na základě smlouvou předpokládané objektivní skutečnosti.
Nejvyšší soud však nepovažoval tento postup za správný, a to i s odkazem na některá svá starší rozhodnutí. Již dříve totiž vyslovil, že nelze bez dalšího považovat za jednání splňující podmínku dobrých mravů chování, které je v souladu se zákonem či smlouvou. V aktuálně rozhodovaném případě navíc doplnil, že je třeba posuzovat příčinnou souvislost mezi odstoupením od smlouvy a zneužitím práva. I v případě, že by toto zneužití nebylo jedinou příčinou zakládající nárok na odstoupení od smlouvy, postačí, jedná-li se o příčinu podstatnou.
Dovolací soud tak celou věc vrátil soudu prvního stupně, který se bude muset zabývat otázkou, zda kupující zneužil svého práva na podání odvolání s úmyslem nabýt právo odstoupit od smlouvy a toto odstoupení je proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy, anebo zda bylo odvolání podáno jako obrana proti újmě, která mohla kupujícímu rozhodnutím vzniknout.
Nejvyšší soud soudům nižších instancí opět připomněl, že pouhý soulad se zákonem anebo smlouvou není dostačující pro závěr, že jednání bylo v souladu s dobrými mravy. A napříště je tedy nezbytné se komplexněji zabývat i otázkou, zda chování jedné ze stran nebylo s dobrými mravy v rozporu i přesto, že bylo v souladu se zákonem nebo smlouvou.
Jinak řečeno, Nejvyšší soud opět potvrdil trend, že nemravné jednání, byť formálně nevybočující ze smluveného smluvního rámce, tedy taková typická česká kulišárna, nemá požívat soudní ochrany.
Na právníka to vždy působí trochu jako živá voda: Když v džungli všelijakých soudních verdiktů najde takový, který obsahuje odvahu zkoumat víc, než jen formální stránku věci. Již podruhé v krátké době se takového rozhodnutí dopustili soudci Nejvyššího soudu. Tentokrát šlo o věc velice důležitou a soudy první instance často opomíjenou – totiž dobré mravy.
Nejvyšší osud se ve druhé polovině září zabýval otázkou, zda může být v rozporu právě s dobrými mravy i jednání, které se pohybuje v mezích zákona a je v souladu se smlouvou.
V daném případě strany sporu sjednaly možnost odstoupení od kupní smlouvy o převodu pozemků pro případ, nenabude-li územní rozhodnutí o umístění inženýrských sítí právní moci do 8 měsíců ode dne uzavření dané smlouvy. K této situaci došlo a kupující od smlouvy odstoupil.
I přesto, že se jednalo o objektivní právní skutečnost, její vznik zapříčinilo výhradně chování onoho kupujícího. Ten totiž jako jediný podal proti územnímu rozhodnutí odvolání, ačkoliv v předcházejícím územním řízení žádné námitky neměl.
Prodávající tak namítali, že jeho jednání bylo sice v souladu se zákonem, nicméně čistě účelové, s úmyslem dosáhnout možnosti odstoupit od kupní smlouvy. Navíc k němu přistoupil za situace, kdy byl v prodlení s úhradou části kupní ceny a neúspěšně vyjednával o změně platebních podmínek.
Soudy nižšího stupně otázku, zda kupující jednal v souladu s dobrými mravy anebo svého práva na odvolání proti územnímu řízená zneužil, neřešily s tím, že k odstoupení došlo na základě smlouvou předpokládané objektivní skutečnosti.
Nejvyšší soud však nepovažoval tento postup za správný, a to i s odkazem na některá svá starší rozhodnutí. Již dříve totiž vyslovil, že nelze bez dalšího považovat za jednání splňující podmínku dobrých mravů chování, které je v souladu se zákonem či smlouvou. V aktuálně rozhodovaném případě navíc doplnil, že je třeba posuzovat příčinnou souvislost mezi odstoupením od smlouvy a zneužitím práva. I v případě, že by toto zneužití nebylo jedinou příčinou zakládající nárok na odstoupení od smlouvy, postačí, jedná-li se o příčinu podstatnou.
Dovolací soud tak celou věc vrátil soudu prvního stupně, který se bude muset zabývat otázkou, zda kupující zneužil svého práva na podání odvolání s úmyslem nabýt právo odstoupit od smlouvy a toto odstoupení je proto neplatné pro rozpor s dobrými mravy, anebo zda bylo odvolání podáno jako obrana proti újmě, která mohla kupujícímu rozhodnutím vzniknout.
Nejvyšší soud soudům nižších instancí opět připomněl, že pouhý soulad se zákonem anebo smlouvou není dostačující pro závěr, že jednání bylo v souladu s dobrými mravy. A napříště je tedy nezbytné se komplexněji zabývat i otázkou, zda chování jedné ze stran nebylo s dobrými mravy v rozporu i přesto, že bylo v souladu se zákonem nebo smlouvou.
Jinak řečeno, Nejvyšší soud opět potvrdil trend, že nemravné jednání, byť formálně nevybočující ze smluveného smluvního rámce, tedy taková typická česká kulišárna, nemá požívat soudní ochrany.