Poplatky jsme nevymohli, zkusíme útok na RPSN
Shromažďovat klienty k žalobám na finanční instituce – zřejmě s myšlenkou, že jednou to vyjít musí – se zdá býti novým trendem v České republice. Ústavní soud teprve nedávno svým verdiktem definitivně dokonal porážku „bojovníků“ za vrácení poplatků u správy úvěru. A už se iniciátoři těchto poplatkových hromadných žalob již začali připravovat nový "boj za práva spotřebitelů".
Tentokrát hodlají zaútočit na společnosti poskytující úvěry na nákup ojetých automobilů. Po zkušenostech z minula teď v tisku nikdo nenapadá konkrétní poplatek. Zpochybňována má být výše RPSN (tj. roční procentní sazby nákladů), lépe řečeno způsob jejího výpočtu. Stejně jako v případě bankovních poplatků, i v tomto případě dotyční advokáti celou otázku již předem prezentují jako jednoznačné pochybení úvěrových společností, přičemž o úspěchu spotřebitelů nemůže být pochyb.
V čem ale spočívá podstata samotného sporu? Vzorec pro výpočet RPSN je uveden přímo v zákoně. Nikdo si tedy nemůže vytvářet výpočet podle vlastních zásad. Podle některých názorů není tento vzorec vyčerpávající, nezahrnuje vše a měl by se změnit. Proč ne, takový názor je jistě přípustný. Na skutečnosti, že ten, kdo se zákonem řídí, respektuje současný stav legislativy a nemá ani možnost činit ničeho jiného, to nemění.
A je tu i další věc. Ze smluv jasně vyplývá, kolik má kdo zaplatit. O částce není pochyb, takže cena transakce je transparentní. Jaký to rozdíl od různých pochybných subjektů, půjčujících lidem peníze na základě nejasných dokumentů, skrývajících složitě koncipované sankce. Do lichvářů se kupodivu podobné iniciativy ale netrefují. Proč? Neslibuje to tak snadný výdělek, jako obrovské množství jednoduchých žalob se stejným meritem věci.
Konec konců, jde o podnikatelský záměr, který je legitimní. Otázka, zda je i morální, však má právo být nastolena. Většina občanů se v zákonech neorientuje. A atmosféra, vyvolávající pocit, že o verdiktu je pomalu dopředu rozhodnuto, je samozřejmě manipulativní. Vzpomeňme si na obrovský poprask kolem verdiktu německého soudu ve věci poplatků, který sice pomohl klientovi, avšak pro českou legislativu byl zcela irelevantní. A naopak, nikde se moc nemluvilo o jiných verdiktech, které posuzovali poplatky z hlediska souladu s evropským právem a postavili se na stranu bank (především ve Velké Británii).
Důvěřovat úspěchu žalob postavených na formální argumentaci by se spotřebitelům znovu nemuselo vyplatit. Jak ale na to mají přijít? Mají si snad na tvrzení advokátů vzít advokáta, aby jim poskytl oponentní názor? To už by byla hodně drahá legrace.
Tentokrát hodlají zaútočit na společnosti poskytující úvěry na nákup ojetých automobilů. Po zkušenostech z minula teď v tisku nikdo nenapadá konkrétní poplatek. Zpochybňována má být výše RPSN (tj. roční procentní sazby nákladů), lépe řečeno způsob jejího výpočtu. Stejně jako v případě bankovních poplatků, i v tomto případě dotyční advokáti celou otázku již předem prezentují jako jednoznačné pochybení úvěrových společností, přičemž o úspěchu spotřebitelů nemůže být pochyb.
V čem ale spočívá podstata samotného sporu? Vzorec pro výpočet RPSN je uveden přímo v zákoně. Nikdo si tedy nemůže vytvářet výpočet podle vlastních zásad. Podle některých názorů není tento vzorec vyčerpávající, nezahrnuje vše a měl by se změnit. Proč ne, takový názor je jistě přípustný. Na skutečnosti, že ten, kdo se zákonem řídí, respektuje současný stav legislativy a nemá ani možnost činit ničeho jiného, to nemění.
A je tu i další věc. Ze smluv jasně vyplývá, kolik má kdo zaplatit. O částce není pochyb, takže cena transakce je transparentní. Jaký to rozdíl od různých pochybných subjektů, půjčujících lidem peníze na základě nejasných dokumentů, skrývajících složitě koncipované sankce. Do lichvářů se kupodivu podobné iniciativy ale netrefují. Proč? Neslibuje to tak snadný výdělek, jako obrovské množství jednoduchých žalob se stejným meritem věci.
Konec konců, jde o podnikatelský záměr, který je legitimní. Otázka, zda je i morální, však má právo být nastolena. Většina občanů se v zákonech neorientuje. A atmosféra, vyvolávající pocit, že o verdiktu je pomalu dopředu rozhodnuto, je samozřejmě manipulativní. Vzpomeňme si na obrovský poprask kolem verdiktu německého soudu ve věci poplatků, který sice pomohl klientovi, avšak pro českou legislativu byl zcela irelevantní. A naopak, nikde se moc nemluvilo o jiných verdiktech, které posuzovali poplatky z hlediska souladu s evropským právem a postavili se na stranu bank (především ve Velké Británii).
Důvěřovat úspěchu žalob postavených na formální argumentaci by se spotřebitelům znovu nemuselo vyplatit. Jak ale na to mají přijít? Mají si snad na tvrzení advokátů vzít advokáta, aby jim poskytl oponentní názor? To už by byla hodně drahá legrace.