Konečně i ministr financí Miroslav Kalousek uznal, že všechno je jinak. Přesněji řečeno naprosto špatně – hlavně ohledně jím sestavovaného českého rozpočtu.

Není asi větší ironie a věrohodnějšího znevěrohodnění úlohy prý nejkvalitnějšího správce státní kasy v regionu. Když mu skutečně znalí a praxí prověření národohospodáři měsíce říkali, že oficiální očekávání ohledně našich příjmů jsou po jeho protiústavních opatřeních scestná, neposlouchal. Co víc, na své kritiky neváhal křičet nadávky o zločincích a lhářích. I když o tom, že se hospodářská a finanční krize vrátí a že česká vláda svými takzvanými reformami většinou oslabuje příjmy veřejných rozpočtů, mluvili nezaujatí odborníci mnohokrát. Kalousek byl jednoduše hluchý a ani náznakem neakceptoval, jak nedostatečný byl proces hledání, uznání a odstranění příčin krize. Tak doufám, že si toto obrovské selhání hlavního „šetřiče“ a nejsilnější postavy koaličního kabinetu všichni zapamatujeme alespoň pro chvíle, kdy nám zas bude rozesílat falešné předvolební složenky.

Když už tedy také naše vládní garnitura připouští, že se vývoj „dotknul jejích kruhů“, konstrukce, která však zdaleka nebyla geniální, mělo by být řečeno i pověstné bé. Mezi roky 2009 – 2011, během nichž levice bezesporu nevládla, vznikla skoro celá třetina našeho státního dluhu. A že problémy tohoto typu bohužel dále porostou též v závislosti na pravicí nezvládnuté recidivě ekonomické krize, ještě urychlené některými „deformami“.

Problém je ovšem širší. Summity představitelů EU, při nichž jsou nám podávány „uklidňující pilulky“ složené z umazání poloviny řeckého dluhu či nejasných dohod o dalších vrcholných dohodách, neznamenají bohužel žádný pokrok. Jde o zoufalý manévr, lék z nouze, jehož účinek je nejistý, protože pacient ho odmítá užívat.

Vinu na přetrvávajícím kolapsu nesou na prvním místě významné peněžní instituce a národní vlády posledních dvou dekád. V nich se nesmírně upevnilo postavení ideologie volného trhu bez jakýchkoli omezení. Pokračovala příjmová i majetková polarizace. Přitom se snižoval podíl mezd zaměstnanců na HDP a rostla nabídka zboží stále více kupovaného na dluh. Kabinety řady zemí se během této doby předháněly v daňovém nadbíhání nadnárodním koncernům a zároveň slábl reálný vliv občanů na chod společností. A když pak přišla velká krize, zájmové ekonomické skupiny si spolu s bankami zachovaly zisky, nezřídka je i zvýšily. Ztráty víceméně svrhly na bedra vlád a tedy běžných daňových poplatníků.

Vytvořit přehled ověřitelných údajů ke stávajícím poměrům je sice užitečné, ale po nich by mělo následovat řešení. Ve francouzském Nice právě začalo netrpělivě očekávané rokování organizace G20, jejíž většinou zapomenuté a nerealizované závěry z londýnského summitu na jaře 2009 obnášely požadavky hluboké reformy peněžních trhů, přísnějších regulací, likvidace daňových rájů a podobně.

Navrhovaná opatření to byla v zásadě správná, jenže k tomu musíme dodat, že jakékoliv ozdravné změny nemohou fungovat bez správně stanovené diagnózy nemoci pacienta, a ta doposud chybí. Kdyby existovala, skutečná léčba by musela být pro bankéře a finanční skupiny daleko přísnější. To se však neuskuteční, dokud nepřistoupíme na úplně nové uvažování o sociálním a hospodářském pořádku planety, či dokud nepřestaneme tolerovat ty, co skupinový zájem nadřazují zájmu veřejnému. K tomu se musí rozhodující, přitom neoprávněný vliv odebrat finančním institucím a vrátit jej vládám závislým pouze a jen na občanech a ne na předvolebních penězích od sponzorů.