Můj kandidát je Jiří Dienstbier
Jirku Dienstbiera znám dlouho. Budu ho tedy volit nikoliv kvůli stranické disciplíně, ale díky jeho osobním a profesionálním kvalitám, jak jsem je měl možnost za ta léta poznat.
V dnešní době je moderní najímat si profesionální agentury na výzkum veřejného mínění, které mají politikům zjistit, co občany trápí a štve. Dienstbier takovou agenturu nikdy nepotřeboval, protože to, co vadí občanům, vadí většinou také jemu. Mám teď na mysli např. nezdravé a mnohdy doslova nezákonné propojení politiky a byznysu, díky němuž občané začínají všechny politiky bez rozdílu vnímat jako zvláštní druh podnikatelů, jejichž řemeslem je korupce.
Jirka kolem sebe nikdy žádné podezřelé lobbisty neměl. Lidem s pochybnými aktivitami se prostě programově vyhýbá. Ne proto, že by takové spojení mohlo uškodit jeho politické kariéře, ale proto, že má k těmto lidem nepřekonatelný odpor. Nemůže se tedy stát, že by Dienstbier jako prezident někomu oplácel skrytou podporu z minulosti např. zastavením jeho trestního stíhání. Takové zneužití amnestie by pro Jirku bylo i jako pro právníka nepřijatelné. V politice nestačí, že vy sám neberete úplatky. Musíte v tomto směru ručit i za své nejbližší spolupracovníky. Mohou se za ně zaručit tzv. favorité voleb?
Dienstbier možná není jediný kandidát s čistýma rukama. Určitě ale nemáme moc dalších, kteří se podobně jako on zastávají (ať už zdravotně nebo sociálně) slabších spoluobčanů a kteří mají reálné povědomí o sociální politice státu. Vidím na seznamu kandidátů několik jiných lidí, o jejichž osobní slušnosti nemám důvod pochybovat, nikdo ale nemá seriózní politický přehled v tématech, jež hýbou domácí politikou.
V otázkách zahraniční politiky, kde má prezident zvlášť významnou úlohu, zastává Dienstbier názory blízké hlavnímu proudu Evropské unie. Je jasně proevropský, ale dokáže vidět i negativa integračního procesu. Stejně tak by jako vrchní velitel ozbrojených sil rozhodně nepatřil k žádným válkychtivým dobrodruhům volajícím po preventivních vojenských úderech na Írán. V prezidentské kampani hraje toto téma zatím jen okrajovou roli, já je však pokládám za jedno z nejpodstatnějších.
A konečně: Jirka Dienstbier není sebestředný a arogantní. Divili byste se, jak vzácné to v naší politice je. Umí být nesmlouvavý, pokud jde o zásadní principiální otázky, ale v každodenní politické praxi je schopen hledat kompromis, je-li to ku prospěchu země. Kdo Dienstbiera zná tak jako já, ten ví, že jako prezident rozhodně nebude poslušným vykonavatelem vůle Lidového domu. Už před dvěma lety po volbách do Magistrátu Hlavního města Prahy prokázal, že jsou věci, pro které stojí za to vystoupit z řady a ozvat se. I když se to některým spolustraníkům třeba nelíbí.
Domnívám se, že i toto je pro výkon funkce prezidenta jedna z nejdůležitějších kvalifikací.
V dnešní době je moderní najímat si profesionální agentury na výzkum veřejného mínění, které mají politikům zjistit, co občany trápí a štve. Dienstbier takovou agenturu nikdy nepotřeboval, protože to, co vadí občanům, vadí většinou také jemu. Mám teď na mysli např. nezdravé a mnohdy doslova nezákonné propojení politiky a byznysu, díky němuž občané začínají všechny politiky bez rozdílu vnímat jako zvláštní druh podnikatelů, jejichž řemeslem je korupce.
Jirka kolem sebe nikdy žádné podezřelé lobbisty neměl. Lidem s pochybnými aktivitami se prostě programově vyhýbá. Ne proto, že by takové spojení mohlo uškodit jeho politické kariéře, ale proto, že má k těmto lidem nepřekonatelný odpor. Nemůže se tedy stát, že by Dienstbier jako prezident někomu oplácel skrytou podporu z minulosti např. zastavením jeho trestního stíhání. Takové zneužití amnestie by pro Jirku bylo i jako pro právníka nepřijatelné. V politice nestačí, že vy sám neberete úplatky. Musíte v tomto směru ručit i za své nejbližší spolupracovníky. Mohou se za ně zaručit tzv. favorité voleb?
Dienstbier možná není jediný kandidát s čistýma rukama. Určitě ale nemáme moc dalších, kteří se podobně jako on zastávají (ať už zdravotně nebo sociálně) slabších spoluobčanů a kteří mají reálné povědomí o sociální politice státu. Vidím na seznamu kandidátů několik jiných lidí, o jejichž osobní slušnosti nemám důvod pochybovat, nikdo ale nemá seriózní politický přehled v tématech, jež hýbou domácí politikou.
V otázkách zahraniční politiky, kde má prezident zvlášť významnou úlohu, zastává Dienstbier názory blízké hlavnímu proudu Evropské unie. Je jasně proevropský, ale dokáže vidět i negativa integračního procesu. Stejně tak by jako vrchní velitel ozbrojených sil rozhodně nepatřil k žádným válkychtivým dobrodruhům volajícím po preventivních vojenských úderech na Írán. V prezidentské kampani hraje toto téma zatím jen okrajovou roli, já je však pokládám za jedno z nejpodstatnějších.
A konečně: Jirka Dienstbier není sebestředný a arogantní. Divili byste se, jak vzácné to v naší politice je. Umí být nesmlouvavý, pokud jde o zásadní principiální otázky, ale v každodenní politické praxi je schopen hledat kompromis, je-li to ku prospěchu země. Kdo Dienstbiera zná tak jako já, ten ví, že jako prezident rozhodně nebude poslušným vykonavatelem vůle Lidového domu. Už před dvěma lety po volbách do Magistrátu Hlavního města Prahy prokázal, že jsou věci, pro které stojí za to vystoupit z řady a ozvat se. I když se to některým spolustraníkům třeba nelíbí.
Domnívám se, že i toto je pro výkon funkce prezidenta jedna z nejdůležitějších kvalifikací.