Při své návštěvě Brazílie jsem z této velké země poznal jen nepatrnou část, i ta mě ale přesvědčila, že je to země enormních protikladů. Viděli jsme velmi zachovalou přírodu se znatelnými stopami toho, jak před několika staletími pokračovala kolonizace. Velká část brazilské krajiny je však dodnes nedotčená lidskou rukou. Viděli jsme i v enormně obtížných geografických polohách obdělávané pozemky, kde se rodí ta nejlepší káva na světě, banány, ananasy a další druhy ovoce s maximální cukernatostí. Viděli jsme ale také opak: gigantická města typu dvacetimilionového Sao Paula, kde bych já osobně – i s ohledem na životní prostředí – bydlet nechtěl.

Nejvíc na mě zapůsobilo setkání s bývalou hlavou státu Lulou da Silva. Je to člověk, který se svou pílí a mimořádnými schopnostmi vypracoval z čističe bot přes odborového předáka až na funkci prezidenta Brazílie. A to prezidenta velmi úspěšného.

Lula da Silva při našem setkání vyjádřil názor, že problémy Evropské unie mají své kořeny zejména v tom, že Evropa postrádá opravdové státníky. Že stejně jako v jiných částech světa místo politiků rozhodují finančníci a úředníci. Pokud se toto nezmění, těžko lze podle Luly da Silvy dosáhnout pozitivního obratu ve prospěch občanů. S tím naprosto souhlasím, v minulosti jsem se k současné nadvládě finančních kruhů nad politikou a politiky opakovaně vyjadřoval.

Bývalý brazilský prezident je přesvědčením, že úkolem politiků je především motivovat lidi a budovat střední třídu. To se u nás bohužel ani čtyřiadvacet let od revoluce příliš nedaří. Stále se mluví o tom, že je potřeba přilákat investory a nastartovat růst navázaný především na průmyslovou výrobu. Podle mého názoru je ale v tomto smyslu potenciál našeho průmyslu téměř vyčerpán. Ano, musíme se snažit průmysl udržet, ale zároveň také nastartovat služby (komunální, státní, soukromé). Právě v oblasti služeb musí být vytvářena větší přidaná hodnota a bohatství. Dnes je to ale v určitém směru jako za socialismu, kdy rozhodovaly jen vyrobené tuny. Stále se mluví o průmyslu, ale už se neříká, zda se průmyslový rozvoj pozitivně projevuje na kvalitě života lidí. Zda se zlepšuje péče o děti a zdraví nebo o sociálně potřebné, jestli máme zdravé potraviny, chráníme přírodu, máme důstojné podmínky k rekreaci a sportu.

Tento problém se v celé nahotě ukázal na počínání České národní banky, když na začátku listopadu oslabila korunu. Udělala to jen proto, aby udržela výrobu. To, že za to zaplatí občané tohoto státu, naši centrální banku nezajímá. I na to jsem si vzpomněl při setkání s brazilským exprezidentem.