Projev na vzpomínkovém setkání u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.

Příští rok tomu bude už 10 let, co byl Organizací spojených národů 27. leden, den osvobození Osvětimi, vyhlášen Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu. Dnes se tento významný den připomíná i ve velmi vzdálených zemích, které s vyhlazováním Židů nemají žádnou vlastní zkušenost a někdy se třeba Druhé světové války ani neúčastnily. Tím spíš na něj nesmíme zapomínat my ve střední Evropě, v regionu Osvětimi, Treblinky, Sobiboru a dalších vyhlazovacích táborů.

Zločiny proti lidskosti a etnická nenávist jsou stále realitou i v dnešním světě, i když ne v takovém měřítku a v tak zrůdné podobě jako za Druhé světové války. Mnozí z nás během svého života přišli do styku s pamětníky, kteří nacistickými vyhlazovacími nebo koncentračními tábory prošli. Slyšet vyprávění těchto lidí je silnější zážitek než jakákoliv četba nebo dokumentární film. Další generace, které přijdou po nás, však už takovou možnost mít nebudou.

Hrozí proto nebezpečí, že holocaust by mohl být jednou pro budoucí školáky věcí stejně vzdálenou, jako je pro nás třeba Třicetiletá válka. Což byla nepochybně z pohledu lidí tehdy žijících hrozná doba. Zakladatel Valdštejnského paláce, ve kterém se právě teď nacházíme, se o to také zasloužil svým významným dílem. Ale přece jen musíme být schopni vnímat ten rozdíl. A měli by jej vnímat i naši potomci. Holocaust musí v dějinách lidstva i nadále představovat zcela ojedinělou záležitost. Nic horšího se nikdy nestalo a nesmí se stát.

Slovo „nacismus“ si spojujeme s Adolfem Hitlerem a německou Třetí říší. Právem. Není ale správné myslet si, že za všechno mohli jen Němci. Nenávist k Židům byla v Evropě zakořeněna po staletí, a zdaleka nejen v Německu. V řadách SS bojovali zástupci celé řady evropských národů. Protižidovská opatření a nařízení často formulovaly a vykonávaly kolaborantské vlády nebo vlády zemí, které se s nacistickým Německem víceméně dobrovolně spojily.

Na začátku holocaustu byly právě protižidovské legislativní normy omezující židovská práva. Moderní Evropa se tak vracela do středověku, kdy židé byli lidmi druhé kategorie. Optimisté si tehdy možná mysleli, že celá věc skončí tím, že Židé nebudou smět vykonávat některé profese a že budou nosit Davidovu hvězdu. Mnozí to i trochu vítali. Později si zase někteří mysleli, že se celý proces zastaví sestěhováním Židů do ghett, tak jako tomu bylo ve středověku. A opět to byl omyl. Jedno vyplývalo z druhého.

Proto stojí za to připomenout si nařízení naší vlastní druhorepublikové vlády, shodou okolností vydané také 27. ledna. O pouhých šest let dříve, než došlo k osvobození Osvětimi, v roce 1939. Tedy skoro dva měsíce předtím, než začala okupace. Naše vláda tehdy – samozřejmě pod nátlakem Německa - nařídila, aby všechny úřady zjistily své zaměstnance židovského původu. Tito lidé nadále nemohli ve státních institucích pracovat. Zůstat mohli podle pokynů ministerstva vnitra jenom ti Židé, kteří byli pro chod úřadu prokazatelně nepostradatelní. A to jenom tehdy, pokud bylo zaručeno, že nepřijdou do absolutně žádného kontaktu s veřejností. Osobního, ani písemného. Ostatní židovští zaměstnanci, kteří často patřili k lidem, co československému státu vzorně sloužili třeba dvacet let, museli potupně odejít do penze nebo na nucenou dovolenou.

Celkem to bylo asi tisíc lidí. Někdo si možná řekne, že v kontextu pozdějších událostí nešlo o nijak velké číslo. Že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Ale každé bezpráví někde začíná. A zrovna na tomto nebylo německé, ale české razítko. Je potřeba si to opakovat zvláště v dnešní době, kdy v některých regionech rostou preference extrémně pravicových stran. A nejsme v tom sami. V celé řadě evropských zemí nabývá na síle nacionalismus v různých podobách. Uvidíme, co v tomto směru přinesou nadcházející volby do Evropského parlamentu.

V úvodu jsem zmínil, že Mezinárodní den památky obětí holocaustu si připomínají i v zemích, kde hrůzy holocaustu nezažili, a že bychom to tím spíš měli dělat my ve střední Evropě. Především proto se zde scházíme a já vám, vážení účastníci, za to, že nejste lhostejní, děkuji.