Podle nedávno zveřejněné vládní analýzy odtéká z České republiky do zahraničí zhruba 300 miliard korun ročně. Přinejmenším polovina této částky by u nás přitom měla za normálních okolností zůstat v podobě investic, daňových výnosů a mezd. Nemluvě už o dalších desítkách miliard, které mizí za hranicemi v podobě umělého navyšování nákladů za účelem snížení daňového základu.

Mzdy jsou u nás podle jiné analýzy (tentokrát z Českého statistického úřadu) na úrovni 37% průměru EU a bezmála pětina českých zaměstnanců spadá do kategorie „pracující chudoba“. Přitom výkon naší ekonomiky je po přepočtu na kupní sílu zhruba na úrovni 85% unijního průměru a dále stoupá.

Mluvit o odtékání kapitálu do zahraničí je tak vlastně nepřesné. Spíš by se mělo říkat, že ten kapitál každoročně někdo odklání. Což je termín, který svého času zpopularizoval nechvalně známý ministr Nečasovy vlády Martin Kocourek.

Na odlivu výnosů za hranice se podílí hlavně finančnictví, mobilní operátoři, maloobchodní řetězce, energetika a vodárenství. Stojí za zmínku, že u některých z nich je přitom jejich český výnos čtyřnásobný oproti tomu, co je v Evropě běžné.

Jednou z možných reakcí by mohla být vyšší daňová sazba pro vybrané sektory. Patnáct dalších zemí v rámci EU (včetně Německa, Rakouska, Nizozemí nebo Velké Británie) nějakou formu sektorové korporátní daně má. Často jsou i dost vysoké.

U nás jsme se však už při zmínce o sektorové dani jako o pouhém námětu k diskuzi dočkali hysterické reakce. Bankovní sektor si pospíšil s odhadem, že se úvěry v ekonomice sníží o stovky miliard. Jak to ale banky spočítaly, když na stole zatím není jediný konkrétní návrh? Těm samým bankám mimochodem letos stoupl čistý zisk o 6 a půl miliardy.

Telekomunikační firmy zase začaly vyhrožovat, že zdraží služby koncovým zákazníkům. Ty samé služby, které už nyní patří k nejdražším v Evropě. A opět - například O2 stoupl jenom do letošního září čistý zisk meziročně o 8%.

Na zmíněné hysterii se podílejí i mediálně profláklí ekonomičtí analytici, kteří jsou téměř bez výjimek zaměstnáváni finančními skupinami (tedy dotčeným segmentem). A kteří se v minulosti ve svých předpovědích mýlili skoro tak často, jako agentury pro výzkum veřejného mínění.

Jeden z oblíbených „argumentů“ odpůrců sektorové daně je, že bychom tímto opatřením ze země vyhnali zahraniční investory. Jenže největší odliv kapitálu nezaznamenáváme u sektorů výrobních, ale spotřebních. Cílem českých poboček těchto firem je prodávat své produkty českým zákazníkům. Narozdíl od výrobních závodů se nemohou jen tak zvednout a přesunout výrobu do zahraničí. Ať už jde o banky, mobilní operátory, maloobchodní řetězce, energetiku nebo vodáreny - všichni jsou tady kvůli českým spotřebitelům. Kteří jim, nutno podotknout, často musí platit daleko vyšší ceny, než je v západní Evropě zvykem. Nejhorší, co se může stát, je, že některé zahraniční firmy své místní akvizice prodají někomu jinému. Což na ekonomiku nemá žádný dopad.

Sektorová daň jistě není jediný (a možná ani ten nejlepší) nástroj na napravování tržních deformací, ale je legitimní vést o ní seriózní diskuzi. Že takovou diskuzi odmítá stará pravice, by nás nemělo překvapovat. ODS a TOP 09 byly přece k velkým korporacím vždy vzorně loajální. Stejný postoj ale nyní bohužel zaujala i pravice nová, tedy hnutí ANO. Přestože na začátku působení současné vládní koalice Andrej Babiš nevylučoval, že se k tématu úpravy korporátní daně do konce volebního období vrátíme. Nyní o tom nechce ani slyšet.

Domnívám se, že každý, komu jde o zvyšování stále ostudně nízkých českých mezd, by si měl dobře zapamatovat, kdo v tomto zásadním sporu zastává jaký názor.

Text vyšel v upravené podobě v deníku Lidové noviny.