Milan Znoj

23. 01.

Mediální vlny v prezidentské kampani. Zeman a Schwarzenberg jako surfaři

Milan Znoj Přečteno 5854 krát

Takřka půl roku jsme byli mediálně „přesvědčováni“, že ve hře jsou jenom dva kandidáti Jan Fischer a Miloš Zeman, že všichni ostatní daleko zaostávají a vlastně ani nemají šanci. Agentura ppm factum s výzkumy preferencí začala již v únoru minulého roku, dokonce dříve než vláda přijala prováděcí zákon k prezidentské volbě, tehdy nikdo ještě pořádně nevěděl, koho bude volit, ani podle jakých pravidel se bude volit, ale dokonce ani kdo vůbec bude kandidovat. Takto mediálně nastavený profil prezidentské soutěže se podařilo rozrušit až v samotném závěru kampaně. Vlastně až po novém roce se vzedmula zprvu na sociálních sítích a poté v médiích a v neposlední řadě na náměstích občanská protivlna, jež srazila na kolena Jana Fischera a vynesla Karla Schwarzenberga a také poněkud v jiných politických souřadnicích Jiřího Dienstbiera.

Hlavním aktivistou této mediální protivlny byla umělecká elita, která si docela umně pohrála s tradičními, poněkud tatíčkovsko-monarchistickými rysy českého prezidentství. Proti předchozím sterilním identifikacím tu s vlastí, tu s historickými událostmi, které opakovaly ono známé cimermanovské : zde jsem byl s vámi, zde také a zde také, popřípadě proti identifikacím s abstraktními hesly o spravedlnosti atd. se zvedla občanská protivlna, jež vykreslila v myšlenkách obraz hradního patriarchy a nesena byla slovníkem havlovské nepolitické politiky. Karel Schwarzenberg byl představen jako dědic havlovských tradic, jako moudrý patriarcha, který jedině je hoden usednout na hradní stolec Masarykův a Havlův. Podivuhodným způsobem byl tak vyvázán z kontextů reálné politiky a reálných vládních a stranických vazeb. Neuvěřitelná kombinace takřka obrozenecké laskavé lidovosti Zdeňka Svěráka a pseudosubverzivního punk-rockerství Davida Černého dokázala natřít na růžovo tohoto českého aristokrata s uvolněnými starosvětskými sklony natolik, že množství lidí tento obraz přijalo za svůj a v tomto duchu rozumí české politice, přesněji řečeno českému prezidentství. A tak se my občané rozhodujeme mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem.

Jakou protivlnu a slovník nabízí Miloš Zeman občanům na ochranu před tímto růžovým obrazem patriarchy a před nebezpečím, které může přinést? Kdo by čekal, že Zeman Schwarzenberga přiková k politice vlády a k jeho odpovědnosti za vládní reformy Nečasovy vlády, hluboce by se mýlil. Z nebezpečí české pravice pro občanskou společnost a z Kalouska na Hradě je podružný motiv, hlavním tématem se stali sudetští Němci, Benešovy dekrety, cizácká a zdegenerovaná aristokracie.To jsou obrazy, které Miloš Zeman maluje v myšlení občanů a slovník, kterým si chce vydláždit cestu na Hrad. Okolnost, že by o výsledku prezidentských voleb v roce 2013 měl rozhodovat odsun Němců po válce, je svým způsobem perverzní, ale svědčí o tom, že démoni spojeni s Mnichovem, protektorátem a odsunem Němců nejsou mrtvi, ale dají se podle potřeby vyvolat jako pomocníci v současném politickém konfliktu. Zároveň platí, že při tomto vyvolávání duchů se Miloš Zeman nezříká ani motivů patriarchy na Hradě. Povzbuzen uvedenými démony české historie se tak z něj stává plebejský diktátor, který to všem natře, nikoli na růžovo, to není Zemanova oblíbená barva, ale na tvrdo, což ovšem není barva, ale palice, která dopadne na hlavu každého idiota, který by se stavěl do cesty - a idiotem může být každý, kdo zrovna nesdílí takto po zemanovsku vyfutrované pojetí české historie a jeho specifický „smysl pro humor“. Miloš Zeman ve své kampani vyvolává mediální protivlnu, která nás nezbavuje předsudků a nevede k sebereflexi a k občanské svobodě, ale naopak ujíždí na temných démonech české historie, které českou společnost už dříve svedly na scestí, zničily demokracii a společnost zotročily. Pokud Václav Bělohradský soudí, že je radno dát přednost Miloši Zemanovi, jelikož reprezentuje české dějiny v jejich dobrých i zlých časech, tak se stává apologetem zmíněných démonů české historie. Jenomže nestačí říci, že takoví jsme prostě byli, neboť řada těchto démonů české demokracii a svobodě škodilo a škodí a tohoto soudu o démonech by se neměl kritický filozof vzdávat. Miloš Zeman je hrozbou občanské společnosti, nikoli protektorem její svobody.

Levice, která nadto ještě považuje soutěž politických stran za nezbytný rys demokratické moci, má ještě jeden, stranický důvod obávat se Zemanova prezidentství. Miloš Zeman na Hradě hrozí totiž anulovat pozitivní výsledky v kampani Jiřího Dienstbiera, kterých dosáhl ve svém úsilí dát politickou naději mladé levici a zbavit sociální demokracii známostí a praktik zavedených za opoziční smlouvy. Miloš Zeman sice popírá jakoukoli svou pomstychtivost vůči sociální demokracii, ale stačilo se jej v jedné besedě v Radiožurnálu zeptat, který že je nejhorší premiér polistopadové historie, a Miloš Zeman místo, aby uvedl Petra Nečase, který je přece premiérem vlády „tupých škrtů“ a „asociálních reforem“, tak ukázal prstem na Stanislava Grosse, který byl strůjcem jeho prohry při prezidentské volbě v roce 2003. Miloš Zeman tak před hodnocením hospodářských výsledků vlády dal přednost své uražené ješitnosti. Může někdo věřit tomu, že se tohoto svého psychologického sklonu vzdá, až bude prezidentem na Hradě? Zřejmě by nás čekalo pozemanovštění sociální demokracie a další kolo podivného podniku zvaného sjednocení levice. Jak by tento podnik asi vypadal, v zárodku vidíme v senátu, kde se zemanovcům podařilo vytvořit klub, jeho vůdčími postavami jsou bývalí sociální demokraté Vladimír Dryml a Jaroslav Palas a cennou akvizicí je osvědčený bojovník proti nepřizpůsobivým občanům Jaroslav Doubrava.

V těchto politických souřadnicích, v nichž se odehrává volba mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem, to občané jako voliči nemají snadné, ale nikdo nemůže říkat, že se ho volba netýká, ani nevědět o hrozbách, jež pro jeho svobodu prezidentství jednoho či druhého znamená. Proto nejít k volbám znamená dopředu souhlasit s vítězem, ale mezi nimi je přeci jenom důležitý rozdíl, který si občané musí sami zvážit.

(Psáno původně pro Deník Referendum)

01. 01.

Rozpad Československa bez fanfár a bez ironie

Milan Znoj Přečteno 3956 krát

Říká se, že dějiny píší vítězové, a tak je nepochybně co slavit 20 let poté, co zanikla společná republika a vznikly dva samostatné státy Česko a Slovensko. Kdo by nechtěl být vítězem této pohnuté historie? Na rozdělení Československa je cenné, že nabízí tuto vítěznou pozici pro obě strany konfliktu. To je v dějinách, které jsou v podstatě tragické, poměrně vzácný případ tzv. „win-win“ situace, jak je známe z teorie her. „Vítězní“ Češi, stejně jako Slováci potom mohou s uspokojením tvrdit, že rozdělení Československa bylo jedině možné, ba bylo nutné, neboť jenom tak jsme dospěli k našemu „vítěznému stavu“: tedy vstoupili do NATO, do EU, vybudovali kapitálové (a jiné) trhy, potažmo kapitalismus jako takový, a hlavně rozvinuli demokracii.
Jak vidno, tuto vítězoslavnou historickou tezi lze hlásat docela upřímně a s uspokojením. Pokud by ale někdo chtěl zapojit také trochu té kritické reflexe, měl ještě kontrakticky vyloučit alternativy. Lze opravdu věrohodně tvrdit, že bychom uvedených historických výdobytků nedokázali dosáhnout také spolu se Slováky?

Po pravdě řečeno takových kontrafaktických argumentů se nabízí řada. S Vladimírem Mečiarem bychom asi do NATO vstupovali s hodně odřenýma ušima, neřku-li do Evropy - stačí si vzpomenout na „cirkus“, který si kolem toho užili Slováci. Budování kapitálových (a jiných) trhů by určitě probíhalo jinak, vždyť organizovat česko-slovenskou privatizaci ve spojenectví Klausovy ODS a Mečiarovy HZDS by nedokázala ani všemi mastmi mazaná Lest Historického Rozumu, o níž jako o režiséru dějin uvažoval filozof Hegel - stačí si připomenout upřímné zděšení české pravice z výsledků voleb na Slovensku v roce 1992. Nicméně všechny tyto argumenty přebíjí historický fakt, že výše uvedené výdobytky zvládli vykonat Slováci stejně jako Češi a rozdíly v provedení nejsou až tak veliké, takže přes všechno uspokojení, jež můžeme mít z české národní samostatnosti, pořád zůstává viset ve vzduchu otázka, zda by to společně se Slováky nešlo také tak (nějak).
Ať fakticky nebo kontrafakticky vzato, zánik Československa byl selháním nových politických elit vzešlých z listopadové revoluce 1989. Ty se zjevně v demokratických poměrech rozešly. Pohybovaly se totiž po různých historických trajektoriích a nikdo pořádně nevěděl, co s tím. Předchozí dějiny si vždy našly svá „vítězná“ řešení, avšak demokracie po roce 1989 to všem dohromady spočítala.

Když Československo v roce 1918 vzniklo, realizovala se v něm především česká touha po národním sebeurčení. Slovenské politické elity to přijaly, neboť byly slabé, pokud vůbec existovaly. Když se republika obnovovala po druhé světové válce, byly slovenské nacionální elity zase oslabené, jelikož se před tím zapletly s nacionálním Německem při spolupráci na tehdejší Nové Evropě. Teprve po pádu komunismu slovenské elity demokraticky posílily a měly volné pole působnosti. Slovenská profederální skupina se dostávala do izolace a ta česká se nestačila divit, že její dobré vládní recepty na Slovensku nebaští.

Václav Havel snil o autentické federaci, ale nic mu v tomto směru nevycházelo. Zkoušel vést tyto diskuse i v „rodinné“ atmosféře na Hrádečku. Když ale rozhovory v dobrém nikam nevedly, tak na podzim 1991 veřejně pohovořil o ohrožení státu a vyzval občany, aby jej na náměstí podpořili proti intrikám politiků. Jako prezident chtěl získat dekretální pravomoc, zřejmě aby mohl společný stát udržet i s touto výjimečnou mocí. Před konfrontací s federálním parlamentem nicméně ustoupil. „Bojovat“ za své návrhy poslal do parlamentu Michala Žantovského, a tak není divu, že parlament jeho návrhy i Žantovského náležitě „zúřadoval“.

Po volbách 1992 Václav Klaus (a ODS) a Vladimír Mečiar (a HZDS) udělali opak toho, co pro podobné situace navrhoval obhájce konsociační demokracie Arend Lijphart. Namísto toho, aby politické elity uzavřely kartelovou dohodu o udržení společného státu, tak se kartelově dohodly na jeho rozdělení. Zdá se, že Václav Klaus zprvu trochu doufal, že by se daly slovenské aspirace uspokojit jen na oko. Asi by neměl problém s tím, že by na Hradě trvale vlála také slovenská vlajka – narozdíl od té evropské. Jakmile ale Slováci požadovali suverenitu v mezinárodních vztazích a vlastní centrální banku, tak případná kartelová dohoda mohla mít jenom nulový politický obsah. Překážkou na jedné straně byla touha slovenských elit udržet se u moci pomocí nacionální mobilizace mas a na straně druhé touha českých elit rozjet velké kolo privatizací bez slovenského břemene.

Co jsme získali? Národní mytologie zdůrazňují, že samostatný stát přináší svobodu. My jsme se však od komunismu osvobodili již v listopadu 1989. Proto národní svobodu slavíme 28. října, kdy vznikla česko(slovenská) republika, a demokratickou svobodu slavíme 17. listopadu. Samostatné Česko zatím slavíme zdrženlivě. Tato naše „čtvrtá“ republika je totiž hodnotná jen výkony, které jsme ve svobodném státě dokázali. Nebylo toho málo, ale vždy na český způsob. A tak máme vstup do EU na český způsob, vybudování kapitalismu na český způsob, a demokracii na český způsob. Nad tím vším nyní spíše lamentujeme, ale nic z toho nenarušuje naši vítěznou tezi o rozdělení republiky jako jediném možném řešení. Ke stížnostem se nedávno připojil i Václav Klaus, když na setkání se slovenským prezidentem Gašparovičem prohlásil, že Slováci možná své svobody dokázali lépe využít. Možná by v tom někdo viděl ironii dějin, ale hegelovský lstivý rozum by jenom suše poznamenal, že dějiny dávají národům to, co si zaslouží.

(psáno původně pro Hospodářské noviny, zde rozšířená verze)

Archiv článků: leden 2013

Mediální vlny v prezidentské kampani. Zeman a Schwarzenberg jako surfaři

Rozpad Československa bez fanfár a bez ironie

Blogeři abecedně