Byl to včera ve sněmovně při jednání o Rusnokově vládě závratný den. Z boje za parlamentarismus proti zemanovské autokracii se nakonec vyklubala těžká krize české pravice. Potvrdily se tři věci, jež dále budou určovat náš politický vývoj. Předně máme silného prezidenta, který je schopen hrát si s politickými stranami jako kočka s myší. Za druhé, představa parlamentní pravice, že opráší svou ztracenou parlamentní většinu, a tak se postaví prezidentově dominanci, se ukázala být planou iluzí, fikcí a fatou morganou v jednom. A za třetí, strany v soupeření s prezidentem o moc sice prohrávají, ale parlament jako takový má větší moc a prezidenta je schopen odkázat do patřičných mezí.

Každý ze tří hlavních aktérů této politické zápletky měl své optimum, o něž usiloval.

Prezident odmítl připustit, aby pokračovala vláda pravicové koalice s argumentem, že je protilidová a zkorumpovaná. Místo ní nabídl svou prezidentskou vládu a byl ochoten využívat všech ústavních mezer, aby ji udržel u moci, než dojde k volbám. Předčasné volby si ovšem nepřál, neboť stávající rozhašený stav parlamentu mu dával nejvíce moci, nehledě na jeho touhu přetvarovat vedení sociální demokracie ke svému obrazu, na což také potřeboval nějaký ten čas.

Parlamentní pravice potřebovala čas na to, aby vylepšila dojem, který za sebou zanechala Nečasova vláda. Především ODS, která byla vnitřně rozložená, potřebovala čas, aby se znovu postavila na nohy, ale také TOP09, která se sice mohla pustit do svého staršího bratra a přetahovat se s ním o to, kdo má větší ramena, ale pochopitelně dala přednost boji s „nebezpečím“ levicového puče. Rusnokův kabinet, který by vládl v jakémsi politickém limbu někde mezi nedůvěrou, jmenováním a demisí až do voleb příštího roku tu byl vhodným terčem. Nic totiž neumí česká pravice lépe než šturmovat proti dodělávající vládě zdiskreditované levice, zvláště když to nyní mohla formulovat jako boj za demokracii proti diktatuře.

Sociální demokracie stála na rozcestí. Buďto mohla svého optima dosáhnout odkojena přízní prezidenta Zemana, pak ovšem musela podporovat Rusnokovu vládu, počítat s paralýzou parlamentu a vsadit na nové mocenské tkanivo, které se začalo spřádat z pražského Hradu. Úskalím této cesty byla diskreditace strany v očích veřejnosti, vzestup „spřáteleného“ SPOZu a v důsledku toho slabší výsledky ve volbách a větší závislost na „moderaci“ levice z Hradu. Anebo mohla usilovat o moc a dominanci na levici nezávisle na Hradu, čistě ve stranické soutěži a vítězstvím ve volbách. Podmínkou ovšem bylo, že Rusnokova vláda nebude v onom limbu vládnout dlouho a sociální demokracie se nezdiskredituje její podporou. Jinými slovy, že budou předčasné volby a sněmovna se tedy společně dokáže postavit prezidentově snaze o politickou dominanci. Jak známo předseda strany Bohuslav Sobotka prosazoval tuto cestu. Když ale zjistil, že hejtmani si začínají libovat ve spolupráci s Hradem, a že pravice nechce předčasné volby, ale raději bude šturmovat proti hrozbě levicové diktatury, tak couvnul a sám navrhl spolupráci s Hradem. Vymínil si přitom dvě kosmetické podmínky: jednak, že podpora Rusnokově vládě by měla vést k předčasným volbám, a jednak, že sociální demokracie bude prosazovat zpřesnění prezidentských pravomocí. První podmínka byla logický nesmysl a druhá pouhým „wishful thinking“.

Viděli jsme ale včera ve sněmovně, jak tyto představy narazily na realitu české politiky. Vnitřní rozvrat v ODS byl dokonán, a tak Rusnokova vláda bude pouze přechodným řešením na cestě k předčasným volbám, jak to ústava ostatně předpokládá. Celkový účet je překvapivý. Prohrála pravice, zejména ODS, prohrál Zeman a vyhrál Sobotka, i když už to vypadalo na jeho prohru. Prostě štěstěna hraje v politice svou roli.

(Psáno pro Hospodářské noviny)