Rusnokova prezidentská vláda. Kam s ní?

Miloš Zeman náš parlamentní systém nevykolejil a osobně nijak nepřekvapil, když jmenoval Jiřího Rusnoka premiérem nové vlády, která má ve Strakovce nahradit Nečasovu vládu pravicové koalice, jež se zprvu tvářila nadějně, pak se mezi sebou do krve rozhádala a nakonec ji potopilo policejní vyšetřování korupce a organizovaného zločinu. Měl snad prezident jmenovat Miroslavu Němcovou premiérkou? Bylo by to parlamentně „čistší“ řešení?

Více »

Na obranu demokracie

Hlavním problémem v současnosti není vládní krize, ale konec demokracie. Přitom diagnóza naší politické nemoci není těžká. Jakmile se poslanecký mandát stává soukromým statkem a jeho zobchodování se považuje za normální politiku, pak jsme takřka na konci jedné cesty, která začala demokratickou revolucí v roce 1989.

Více »

Destrukce práva a politiky v podání ODS

Výkonná rada ODS vyjádřila podporu premiéru Nečasovi v této pohnuté době a usnesla se na tom, že nepovažují za trestný čin vzdání se poslaneckého mandátu, jak to udělali tři žalovaní rebelové, za slib místa ve výnosném podniku, což nabízel premiér Nečas. Dokonce soudí, že takto nepěkně označovat uvedenou politickou dohodu by znamenalo popření našeho demokratického systému.

K tomu lze dodat jenom jedno: Toto usnesení je skandální a taková strana ohrožuje demokracii.

Politický obchod neboli deal, řečeno slovy Petra Nečase, je vskutku součástí normální politiky. Děláme to všichni, přiznal premiér ve své obhajovací řeči v Poslanecké sněmovně. Řekněme, že svým způsobem má pravdu, jenom je třeba umět rozlišovat obchod a korupci.
Obchod je smlouva, ve které dvě svobodné a sobě rovné osoby přijímají vůči sobě závazky, které jsou vzájemně výhodné. Smlouvy tak stanovují obecné a vzájemně prospěšné pravidlo jejich spolupráce. Je jasné, že tato pravidla významně omezují způsoby toho, co smí nebo nesmí dělat osoby, jež stojí pod takovými obecnými závazky. Existuje ovšem také porušování těchto pravidel, krádeže a korupce. Korupce zde znamená, že jedna osoba využívá toho, že ostatní dodržují obecná pravidla, zatímco ona má zisk z toho, že je dodržovat nebude. A tak je korupce, když farmaceutický dealer domluví s nějakým lékařem, že mu zaplatí kongresovou turistiku, pokud bude odebírat léky od jeho firmy. Je korupce, když se zorganizuje výběrové řízení na nějakou zakázku podle obecných kritérií, jež měla být rovná a férová, ale vyhraje ten, kdo měl „zvláštní zacházení“ díky spiklenecké dohodě, která dotyčnému zajistila prospěch tím, že obecná pravidla byla porušena.
Když je politika obchod, tak je otázka, jaká obecná pravidla platí v politice. Nepochybně jsou to zásady právního státu a zákony, které stanovují, co je normální a co je krádež a korupce. Směna poslaneckého mandátu za výnosný podnik, jak o něm zde uvažujeme, má ale ještě jeden rozměr navíc, řekněme rozměr demokratický. V tomto případě je totiž ve hře vztah mezi politiky, kteří ve volbách získávají mandát od voličů, což je závazek, že budou jednat jejich jménem a v jejich zájmu Můžeme ovšem vést učené debaty o tom, zda je tento závazek spíše jen delegační, takže je odvolatelný, jak říká třeba Rousseau, nebo zda je elitářský, když zastupitel má volnou ruku v tom, aby poznával a prosazoval obecný zájem společnosti, jak soudí naopak Burke.
Bohužel politický obchod mezi premiérem Nečasem a třemi rebely je jiná káva, lépe řečeno z jiného světa. V tomto případě totiž došlo k tomu, že byl zobchodován poslanecký mandát, tedy závazky poslanců k občanům, kteří politiky volili. Pokud by něco takového bylo normální, tedy mohlo platit jako obecné pravidlo, pak by se celá volební demokracie mohla převést na obchodní vztahy. Začalo by to tím, že by voliči mohli prodávat své hlasy politickým obchodníkům a skončilo by to nějakou celonárodní politickou bankou – orwellovsky jistě nazvanou národní demokratická banka – která by dbala na to, aby cena jednoho hlasu nepodléhala náhodným výkyvům, aby byla zajištěna „měnová stabilita“ a „inflace“ byla držena na uzdě – v krajním případě by se provedla nějaká demokratická devalvace.
Svým způsobem buďme rádi, že nežijeme v takové obchodní demokracii a že v našem případě to byla jenom korupce, tedy spiklenecká snaha premiéra Nečase a tří rebelů získat výhody z toho, že ostatní budou obecná pravidla právního státu dodržovat a oni jako černí pasažéři z jejich porušení budou mít prospěch. Zatím něco takového není normální, zatím takové jednání patří do kategorie politické korupce, byť nás ODS zřejmě hodlá přesvědčit o opaku – svým usnesením? Anebo svým chováním? Kdyby měl tuto „odvahu“ slovutný guvernér Illinois Blagojevich, který se pokusil nabídnout k prodeji křeslo po senátoru Obamovi, mohl se stát čestným předsedou ODS. Sám ale raději tvrdil, že je to nedorozumění, že nic nenabízel a že to není normální.
V jakém smyslu je tedy politika obchodem a není to korupce? Politika v liberálním podání má vskutku znaky dohod mezi svobodnými a sobě rovnými osobami o vzájemně výhodné spolupráci na půdě právního státu. Proto existují politické strany, které formulují skupinové zájmy, vzájemně soutěží o podporu voličů a vítězné zájmy prosazují v politice. Předpokládá se, že obecné dobro vzejde z toho, že tyto soutěžící strany reprezentující masy lidí ve společnosti, se budou muset dohodnout na majoritním postoji. Přitom se musí dohodnout, takže vznikají kompromisy, politické obchody a různé dealy, o nichž ovšem často můžeme mít vážné pochyby, zda nějaký obecný prospěch vyjadřují, ale v každém případě je třeba od nich odlišit korupce a černé pasažérství, nemá-li dojít k destrukci práva a demokracie.
Takže v rámci politických dohod může dojít k tomu, že nějaký nevýrazný politik bude „vystřelen nahoru.“ Jak tomu bylo, když pravice v roce 2006 potřebovala dohodu se sociální demokracií, a tak jí přepustila vedení sněmovny a předsedou se stal „neškodný“ Miloslav Vlček. Nebo může být nějaký politik poté, co opustí významný politický post, „odškodněn“ lukrativním manažerským postem, jak se stalo v případě Jaroslava Tvrdíka, když ten z vlády odešel do českých aerolinek. Dá se sice s úspěchem pochybovat o společenském prospěchu takového „odškodňování“ politiků, ale pokud přitom nedošlo ke korupci a porušení zákona, tak se lze nanejvýš zlobit na to, jak fungují liberální principy obchodu v politice. Zlobit se ale sotva bude možné, pokud nějaký politik bude muset po dohodě odstoupit z významného místa, ale nebude zašlapán do země, nýbrž dostane příležitost uplatnit svůj organizační a odborný talent v jiné pozici, jak tomu bylo v případě Vladimíra Špidly, když ten se stal členem Evropské komise EU. Zde byl totiž republice zjevně ku prospěchu, narozdíl od jiných českých politických výtečníků.
To jsou všechno více či méně obecně prospěšná obecná pravidla toho, jak funguje politika podle liberálních principů obchodu. Korupce je ovšem trestný čin podle zákonů právního státu a politická korupce je porušením obecných pravidel liberální demokracie, která se sice mohou zdát někomu příliš volná, ale v žádném případě nemohou zahrnovat obchod s poslaneckými mandáty. Pokud někdo tento rozdíl nevidí, nebo nechce vidět, měl by být považován za škůdce demokracie. Smutné je, že se k této slepotě oficiálně přihlásila celá pravicová strana ODS. Nepřekvapuje, že s tímto postojem souzněl i místopředseda TOP09 Miroslav Kalousek, který ovšem neopomenul (cynicky, rituálně?) zdůraznit, že takovýto politický obchod byl společensky prospěšný, neboť Ivan Fuksa je prostě odborný poklad.
A Karel úspěšně spí.