Rozhodnutí Nejvyššího soudu podkopává demokratické principy Ústavy

Případ trojice tzv. rebelujících poslanců ODS Tluchoře, Fuksy a Šnajdra byl vyřešen Nejvyšším soudem způsobem, nad nímž zůstává rozum stát.
Za prvé, kámen úrazu je v imunitě poslanců. Nejvyšší soud se nikoli poprvé, ale již podruhé vyjádřil v tom smyslu, že poslance nelze stíhat za jakoukoli politickou činnost, kterou by provozoval v prostorách Sněmovny. Ústava ovšem mluví pouze o hlasování a projevech ve Sněmovně, nebo jejích orgánech, za které je poslanec stíhat a trestně postihnout. Považovat vyjednávání poslanců o prebendy za politickou činnost, kterou ústava chrání imunitou, je hrubou dezinterpretací Ústavy, jakkoli vskutku lze tvrdit, že jejich vyjednávání souviselo s hlasováním ve Sněmovně, ale tato souvislost je perverzní. A vůbec: Jak je možné, že u nás Nejvyšší soud interpretuje Ústavu, copak na to nemáme Ústavní soud?
Za druhé, ještě horší ale je, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zastává tezi, že vzdání se poslaneckého mandátu (tedy více než jednotlivé hlasování) za lukrativní manažerské pozice je politická činnost jako každá jiná. Když takto kejhaly postižené husy - tedy celé vedení ODS, kterému v tom tvrdil muziku Miroslav Kalousek, dalo se to pochopit, neboť chtěly (podmět je husy) setřít hranici mezi politickým kompromisem a politickou korupcí. Nejvyšší soud se ale postavil na jejich stranu. Navíc dal také za pravdu hospodskému lidu, který veškerou politiku považuje za svinstvo a podvod. Na hospodský povzdech „Jsou to všechno zloději“, odpověděl Nejvyšší soud „Taková je politika a chrání ji imunita.“
Čl. 5 Ústavy říká, že náš politický systém je založený na soutěži politických stran, které respektují demokratické principy. Za demokratický princip lze jistě považovat čl. 2, že lid je zdrojem politické moci. U nás je tato lidová moc vykonávána nepřímo tedy poslanci alias také Tluchořem, Fuksou a Šnajdrem. Ti svůj poslanecký mandát získali ve volbách a na půdě Sněmovny se tedy mohou pohybovat a provozovat politiku jenom proto, že jim občané cosi dali – dali jim moc, aby jednali v jejich zájmu. Poslanecký mandát je tedy demokratický statek, který znamená moc, má také svou hodnotu, ale hlavně je složen ze závazků vůči občanům, kteří politikům dali důvěru ve volbách, aby hájili jejich zájmy. Poslanecký mandát není žádný soukromý statek, se kterým by se dalo obchodovat. Pokud jej někdo zobchoduje, tak podkopává základy demokracie. Když tedy někdo takový obchod považuje za demokratickou politickou činnost, neví, co říká. Tato řeč vlastně zastupitelskou demokracii zaměňuje za elitistickou oligarchii, kde elita svou moc umně využívá k soukromému prospěchu a věci jako volby a závazky vůči občanům jsou k smíchu. To jsou jen takové povídačky, jež slouží k oklamání obyčejného lidu.
Smutné je zjištění, že Nejvyšší soud vlastně podobně uvažuje o demokracii, jejíž právní řád chce chránit. Jaká práva ale svým rozhodnutím hájí? Listina základních práv v čl. 2 uvádí, že se náš stát zakládá na demokratických hodnotách a v čl. 1 čteme, že jsou to rovnost a svoboda občanů. Pokud lze beztrestně zobchodovat poslanecký mandát ve Sněmovně, tak jsou ovšem porušeny principy demokracie a základní rovnost a svoboda občanů. V učeneckých debatách o tom, co tvoří jádro ústavy, se nakonec uvádí, že jsou to právě ony demokratické hodnoty a základní práva. Právě na jejich ochranu před politickou zvůlí je ustavena soudní moc. Nejvyšší soud svým rozhodnutím ale ukázal, že není horšího strážce demokracie než on. Nebyl to zřejmě duch ústavy, kterým byl veden, ale docela dobře svým rozhodnutím vyhověl duchu oligarchických elit, které ovládají (a ničí) českou politiku.