Prezident přišel do parlamentu a pronesl docela zásadní řeč, která bude mít zřejmě nějaké to pokračování. Není příliš sporné, co bylo cílem prezidentova vystoupení (vedle přátelské poznámky o proměnách stranické scény a varovné úvahy o Evropské unii). Novináři se nenechali zmást a hned psali: Klaus se pustil do Ústavního soudu apod. Na první pohled se zdá, že není ani třeba vidět nějaké záhady v tom, co vlastně Ústavnímu soudu prezident vytýká. Na konkrétním příkladu prezident poslancům ukázal, že Ústavní soud je připravuje o moc, což by si neměli nechat líbit, protože v parlamentní demokracii je přece parlament suverénem. Na takovou prostou tezi lze pak prostě opáčit, že v parlamentní demokracii je soudcovská moc nezávislá a politici mají od ní dát ruce pryč, jak to svým neopakovatelným způsobem naznačil Karel Schwarzenberg. Ostatně na stejnou nezávislou strunu zahrál i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, když odvětil: projevy politiků zásadně nekomentujeme. Jak se v tom má jeden vyznat?

Návštěva v parlamentu proběhla v přívětivé atmosféře. Prezident to také výslovně ocenil. Jako by najednou byly passé dřívější vážné rozpory mezi prezidentem a parlamentem, např. kdo vlastně ratifikuje Lisabonskou smlouvu, zda teprve prezident svým podpisem, anebo zda samotný parlament, což vedlo až k disputacím na téma, zda se neposouváme od parlamentního režimu k režimu poloprezidentskému. Tentokráte byl prezident mezi svými. Mluvil k poslancům, nepochybně měl na mysli také senátory a podle všeho myslel „tak trochu“ i na sebe, takže mohl klidně užívat plurál majesticus. Prezident přišel do parlamentu, aby zdůraznil jistý druh spojenectví a premiér Petr Nečas se pochopitelně přidal.
Bylo to skoro jako za starých časů, kdy „ king in parliament“ označoval držitele svrchované moci ve státě – nikoli parlament sám (na to ještě nebylo pomyšlení), nikoli král sám (parlamentu se již podařilo omezit panovníkovu moc), ale představitelem svrchované moci byl král jenom tehdy, když byl v parlamentu.
Nicméně náš prezident byl v našem parlamentu - a mluvil o Ústavním soudu. Ono suverénní politické „My“, které se objevilo na scéně, překrylo dosavadní spory, protože otevřelo spor větší a vážnější, spor s třetí mocí ve státě. Jak pravil svého času markýz d´Argenson: soulad dvou zvláštních zájmů se tvoří protikladem k zájmu třetímu. A tím třetím v zadu, který zřejmě příliš vystrkuje bradu, je Ústavní soud.
Pokud se chceme dostat hlouběji ke kořenu sporu, nemůžeme vycházet hned z rozdělení moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Lze tak sice hodně podumat nad jejich „dělbou“ a „vazbami“ („checks and balances“), jenomže to jsou jen slova, slova, slova, za nimiž se však skrývá moc, hodně moci, vlastně moc suverénní.
Předností úvah prezidenta Václava Klause je, že se na vztah k ÚS dívá právě optikou moci a nikoli jen formální logikou slov, která se zdají být jasná a srozumitelná, ačkoli v sobě skrývají různorodý mocensko-politický obsah, který je svým způsobem primární.
Když se ÚS tváří, že se do politiky neplete, že jenom striktně v rámci ústavy posuzuje ústavnost zákonů, vypadá dětinsky. Tato jeho legalistická argumentace je neudržitelná, protože opak je zjevně pravdou. ÚS zrušil zákon o předčasných volbách, a tím zásadně ovlivnil průběh a výsledky stranické soutěže o moc ve státě. Nejenže se „neúnosně“ prodloužilo období volební kampaně, za což mu občané byli jistě vděčni, když se museli protrpět tou billboardovou masáží o tolik déle, ale ÚS svým „nepolitickým“ rozhodnutím významně přispěl ke změnám na politické scéně, jaké jsme dlouho nezažili. Kdyby volby byly v původním termínu, zřejmě by v parlamentu zůstala KDU-ČSL, TOP09 by sice uspěla, ale neposílila by tolik, a VV by se do parlamentu nejspíše nedostaly. Nevím, jaká jiná legální politická rozhodnutí, ať už moci výkonné nebo zákonodárné, by měla podobný dopad.
Není tedy divu, že prezident buntuje poslance, aby si nenechali politickou moc utéci mezi prsty. Tato jeho snaha má ale jednu docela vážnou vadu. Ono majestátní My, které se dere ke slovu v parlamentu, ten náš malý „president in parliament“, může totiž být svobodám a právu v parlamentní demokracii docela nebezpečný. Příběh parlamentní demokracie totiž nekončí v situaci, kdy parlament omezil moc krále, neboť důležitým se ještě ukázalo být, nakolik se podaří bránit vzniku svévolné moci ve státě, kterémužto pokušení držitelé moci, ať už jsou v parlamentu nebo mimo něj, docela snadno podléhají. A tento obranný úkol se nedá splnit bez existence Ústavního soudu a nezávislosti soudní moci.
ÚS by si měl být politických důsledků svého rozhodování vědom a neměl by se tvářit jako hodná dívenka v koutě, která si jenom hraje s panenkami. Dělba moci v parlamentní demokracii mu umožňuje, aby vystupoval jako strážce ústavnosti v silném slova smyslu. Dáno jest, že ÚS posuzuje shodu jednotlivých zákonů s ústavou. Ovšem posuzování je interpretativní postup, který se neomezuje jenom na zjištění toho, zda existuje konkrétní ústavní norma, pod kterou by se dal posuzovaný zákon podřadit, a tím ospravedlnit, anebo zda neexistuje, a pak je takový zákon protiústavní. Jsou případy, které vyžadují pochopení ústavy v souvislostech, chcete-li v celku. Tehdy ÚS vystupuje jako vykladač „vůle“ původního zákonodárce, a může proto vystupovat na obranu ústavy nejen oproti výkonné mocí, ale i oproti „vůli“ aktuálního zákonodárce. I v takové situaci však musí své rozhodnutí o něco opřít. Předpokládá to tedy, že nalezne solidní jádro ústavy, které je přístupné soudným lidem v interpretaci. ÚS pak není nic jiného než ústavou autorizovaný spolek takovýchto soudných lidí, což pochopitelně vyžaduje jisté záruky.
V těžkých případech je tedy obrana ústavnosti záležitostí interpretace jádra ústavy, která nemůže nebýt politická. Hodně potom záleží na přesvědčivosti takové interpretace. V tomto směru jsou zatím výkony ÚS bohužel docela rozpačité. Připomenu jen dva křiklavé případy.
V březnu 1995 ÚS v tzv. kauze Dreithaler posuzoval návrh na zrušení Benešova prezidentského dekretu o konfiskacích nepřátelského majetku. Návrh poukazoval na rozpor tohoto (ale svým způsobem šlo o všechny) prezidentského dekretu s platnou ústavou, především s Listinou základních práv, také s platným mezinárodním právem, ale i obecně s principy právního státu. ÚS ve svém rozhodnutí návrh zamítl a poskytl obsáhlé odůvodnění, ve kterém se odvolával na „vůli“ původního zákonodárce, kterým byl pro něj československý lid v historické perspektivě. Politickým jádrem ústavy se pak stala česká národní politická ideologie, ze které v podání ÚS „jasně“ vyplynulo nejen, že Beneš byl legitimní prezident a byl oprávněn vydávat dekrety jménem republiky (což návrh zpochybňoval), ale také, že konfiskace nepřátelského majetku byla po válce spravedlivou odplatou a Benešovy prezidentské dekrety jsou platné dodnes.
V září 2009 zase ÚS zrušil zmiňovaný zákon o předčasných volbách. V odůvodnění nemohl vystačit s jednotlivými ústavními normami, jelikož žádné takové po ruce nebyly, pročež se odvolal na jádro ústavy. Tentokráte v jádru ústavy nebyla nalezena česká národní ideologie, ale jádrem se stalo dodržování formálních pravidel normotvorby. A tak jsme se dozvěděli, že vadou daného zákona je, že není obecný a že je uplatňován retroaktivně. Retroaktivita byla tak vážnou vadou, že ÚS naznačil, že nepřijme řešení, které by zahrnovalo retroaktivitu, což vzhledem k tomu, že daný parlament byl zvolen podle starého zákona, znamenalo, že tento parlament si své volební období dokončí a poslanec Melčák doposlancuje, i kdyby trakače z nebe padaly.
Od národní ideologie k dodržování pravidel normotvorby – to je ode zdi ke zdi. Když ÚS odhaluje politické jádro ústavy, tak by člověk spíše čekal právní argumentaci z „ducha“ platné ústavy a nikoli převyprávění českých dějin za svobodu jako v prvém případě, nebo legalistické lpění na formálních pravidlech normotvorby jako v případě druhém.
Doufejme, že si ÚS svou interpretační moc uvědomí a v dalších rozhodnutích lépe vyloží, co je pro něj „politickým jádrem“ platné ústavy, který je povinován (spolu)chránit. Bez toho zřejmě sotva bude oním hledaným strážcem demokratického parlamentarismu tváří v tvář hrozivé sestavě „president in parliament“.