O politickém jednání alias „dealu“, jak to svého času nazval premiér Nečas, už bylo řečeno takřka vše možné i nemožné. Poslední slovo má však stále Nejvyšší soud, podle něhož výměna poslaneckého mandátu za lukrativní manažerské posty je z ústavy kryta imunitou.

Tento pochybný nález Nejvyššího soudu je nyní korunován ostudným dodatkem, že poslanecká imunita se vztahuje na politická jednání alias „dealy“, i když se odehrají mimo půdu poslanecké sněmovny. Tady lze snad už jenom kontrovat třemi tezemi, které poukazují na nepřijatelnost takového výkladu imunity z hlediska demokratické teorie.
1) Liberální argument. Tato interpretace imunity poslanců neobhajitelným způsobem porušuje rovnost občanů, když z reprezentantů dělá privilegovanou elitu, pro kterou neplatí valná část zákonného práva, pokud si to chlapci „rozdávají“ mezi sebou. Dle výkladu Nejvyššího soudu je ústavou chráněno i vzdání se mandátu v případě, kdy jeden poslanec nutí druhého, aby hlasoval jinak anebo se vzdal mandátu s pistolí u jeho hlavy, resp. pod pohrůžkou smrti jeho nebo jeho blízkých. Pokud se pod touto hrozbou vzdá mandátu, je to zřejmě součást politického jednání, které ústava ochraňuje jako celek. Zdá se Vám to absurdní? Když ale imunita ochraňuje uplácení jako běžnou poslaneckou práci, proč by najednou neměla chránit také vydírání? Někdo by měl soudcům Nejvyššího soudu říci, že imunitu alias privilegium mají poslanci jenom proto, aby mohli rozhodovat svobodně. Nejen vydírání, ale také uplácení ničí svobodu poslance.
2) Republikánský argument. Dle interpretace Nejvyššího soudu je mandát poslance něco jako jeho soukromý statek, se kterým může obchodovat, a taková směna mandátu za soukromý zisk je chráněna ústavou jako celek. Nejvyšší soud zjevně nic netuší o tom, že mandát je pověření poslance od občanů, aby hájil v politice jejich zájmy, což poslanec také slavnostně slibuje. Dalším krokem v tomto tvořivém přístupu k ústavě je pak zrušení slibu poslanců, neboť to je zřejmě jen zbytečný balast.
3) Ústavní argument. Jak je možné, že o tom, co je a co není poslanecká imunita, rozhoduje s konečnou platností Nejvyššího soud? Vždyť on vlastně vykládá a mění ústavu, ačkoli k tomu je přeci zřízen Soud Ústavní. Je to mezera v ústavním pořádku? A platí, že mezera v zákoně je zdrojem ústavního práva?