Kandidáti zatím spíše krouží okolo. Strany dělají jako že nic, Sorry, a na Hradě sedí Miloš Zeman pevně v prezidentském křesle. Nyní se přihlásil Jiří Drahoš, zřejmě Don Quijote z Národní. Jak to všechno pasuje dohromady? Zatím se na to nedá koukat.

Je to takový paradox. Prezident Zeman vzbuzuje vášně, má zabedněné příznivce, zapřisáhlé odpůrce a kolem sebe skupinu hoštaplerů. Hodně lidí si myslí, že otázka, kdo bude prezidentem na Hradě, je důležitější než, kdo usedne do premiérského křesla ve Strakovce. Přesto se politické strany starají o jiné věci. Chystají se na sněmovní volby a prezidentské nechávají na potom. A dvě hlavní strany ANO a ČSSD dokonce dělají, že se jich prezidentská volba ani netýká. Všichni přitom vědí, že obě volby, jak do sněmovny, tak na Hrad, se budou prolínat a billboardy prezidentské i stranické budou stát vedle sebe. A nebude to zrovna symbióza.

Politické strany bez zájmu
Politické strany mají své důvody. Hnutí ANO by ovšem mohlo postavit vlastního kandidáta. Dalo by se to očekávat od strany, která aspiruje na vítězství ve všech směrech. Ve volbách minulých vytlačilo na okraj tzv. zavedenou pravici, což je eufemistické označení pro politický koncept, který u nás platil od začátku 90. let donedávna. Označoval situaci, kdy dominovala ODS, ale vedle ní byl ještě prostor pro menší pravicovou stranu, takovou tu lepší a slušnější, ať už to byla ODA, US, nebo nakonec TOP09. Tento vlivný koncept dvojí pravice nicméně skončil v troskách po korupčních skandálech Topolánkovy i Nečasovy vlády v roce 2013. Jak známo, na scéně se objevil Andrej Babiš a hnutí ANO, které zavedenou pravici marginalizovalo. Nechutenstvím ovšem hnutí ANO netrpí. Nyní má zálusk na dominanci české politické scény sakumprásk. ANO začalo lovit voliče na levici, oslabuje sociální demokracii, ani komunistické hlasy nevadí. Budiž, tak to v politice chodí, ale proč se zastavit před branami Hradu? Proč nenavrhnout vlastního kandidáta, který by Miloše Zemana docela jistě ohrozil? Demokratické skrupule to asi nebudou, co ANO činí zdrženlivým. Buď je to příliš velké sousto, anebo, a to je pravděpodobnější, lepšího kandidáta, než je Miloš Zeman, ANO zřejmě nevidí. Andrej Babiš a Miloš Zeman si prostě padli do oka. Lépe řečeno, oba se docela potřebují.

Nezájem sociální demokracie o prezidentskou volbu má vnitrostranické důvody. Ani přesvědčivé vítězství na sjezdu ČSSD neumožňuje předsedovi strany Bohuslavu Sobotkovi, aby do volby prezidenta aktivně vstoupil, neboť Zemanovci s velkým „Z“ jako strana sice neuspěli, ale zemanovcům s malým „z“ se v ČSSD daří, a tak na nějaký konflikt s Milošem Zemanem nemá sociální demokracie sílu. Letargie ale v politice nebývá vítězná strategie. Nakonec tento pohnutý vztah může skončit tím, že se o přízeň prezidenta Zemana bude ČSSD přetahovat s ANO.

Lidovci mají aktuálně jiné plány. Spolu se starosty chystají předvolební koalici, a to je sousto větší než veliké. Koalice musí ve volbách získat více než 10% hlasů, přičemž stávající výzkumy, v nichž obě strany ovšem figurují samostatně, připisují lidovcům jejich 7% a starostové se pohybuji na hranici viditelnosti, takže statisticky jejich společná politická vize příliš podložená není, spíše poněkud visí ve vzduchu, ba někteří škarohlídi si myslí, že je ve hvězdách.
Otázek ohledně koalice L+S je přehršel. Přidejme k nim ještě jednu, nikoli nevýznamnou. Starosti s koalicí utlumují nebo naopak povzbuzují zájem o prezidentskou volbu? Řekl bych přímo, že bez prezidentského kolbiště to nepůjde. Voličský potenciál obou stran dohromady je kolem 10%, a to je málo. Koalice L+S musí získat nové voliče. Kde vzít a nekrást? Lze troškařit a luxovat menší strany, ale to je cesta do ztracena. Má cenu přebírat hlasy od TOP09? Kolik jich je k mání? Anebo se přetahovat o hlasy Zelených? Nebo dokonce Pirátů? Koalice L+S může uspět jenom, když nabourá stávající stranické rozložení. Konec konců na této vlně se tento politický koncept u nás poprvé objevil. Měla by to být třetí síla, o které svého času uvažoval Josef Lux, když chtěl dát lidovcům vyhlídky na budoucnost. Ani tehdy, ani nyní se to ale neobejde bez odvahy a politických vůdců, kteří na sebe strhnou pozornost a překreslí mapu českého politického smýšlení. Když třetí síla, tak bez distance od prezidenta Zemana a bez vlastního kandidáta to nepůjde.

Zatím je to jenom jednostranná linka. Prezident Zeman prohlásil, že Starostové jsou strana podvodnická a případná koalice o tom asi ještě přemýšlí, když to poslední, co jsme od Starostů slyšeli, bylo, že by chtěli získat s Lidovci 20% a požadují změnu rozpočtového určení daní.

Plebiscitární prezident
Politické strany zřejmě mají pocit, že jsou z obliga, neboť máme přímou volbu prezidenta, a tak lid je na tahu a strany situaci pozorují. Takový postoj Miloš Zeman jistě ocení, o lidi má totiž specifický zájem, vždyť je to plebiscitární prezident. Buduje si přímou linku k lidu. Parlament jej nezajímá. Když se v roce 2013 pokusil instalovat vlastní vládu proti vůli parlamentu, nakonec musel ustoupit, ale, jak se říká, příležitost dělá zloděje, prozatím by chtěl jenom pravomoc navrhovat zákony. Vlastní strany se musel zříci, neboť mu dělala ostudu, a tak si našel jiné kanály. Vliv na vládu si buduje zákulisně a má po ruce docela účinné páky. Toto všechno ale může ztratit, pokud nebude mít moc. Tu ovšem nemá od parlamentu, ani od stran, ale přímo od lidí, a proto zřejmě mluví do všeho.

Plebiscitarismus z počátku 20. století, o němž uvažoval Max Weber, byl docela náročný. Takový vůdce musel mít schopnost organizovat a mobilizovat velké masy voličů, což se bez masové strany nedalo zvládnout. Současný plebiscitarismus v čase, kdy masové strany jsou minulostí, má již jinou podobu. Našemu prezidentovi stačí objíždět hejtmanství, tu a tam vystoupit na náměstí a utrousit nějaký ten „dobrý vtip“, přitom ovšem brojit proti zkaženým stranám, které se odcizily lidu, a hlavně proti elitářům, kteří se povyšují. Vždy se přitom najde příležitost k nějaké té xenofobii, vulgarismu a protievropskému nacionalismu. Přímou linku k lidu lze budovat čistě mediálně, podmínkou je ovšem konflikt, z něhož se rodí moc nesnášenlivosti.

Občanská společnost a miliardáři
Když se strany nestarají a prezident si zatvrzele vede svou, tak už zbývá jenom občanská společnost. Několik takových pokusů jsme zaznamenali. Předně Kroměříšská výzva. Myšlenka je to chvályhodná. Nechť si občané sami vyberou alternativu k Miloši Zemanovi. Když už máme přímou volbu, tak rozjedeme občanské hledání nového prezidenta. V zárodku najdeme iniciativní skupinu osobností, kteří dali dohromady petiční výzvu. Přidat se pak mohou občané, kteří se k petici připisují a na souběžných okružních jízdách po vlastech českých se zapojují do besed s kandidáty na prezidenta, jež tak nějak krystalizují. Převážně však sdružování a spolčování lidí probíhá v mediálním prostoru. Konec konců Kroměřížská výzva má i své tiskové konference.
Podobnou iniciativu, jak obrodit českou občanskou politiku jsme ale již zažili. Když ODS a ČSSD (alias Václav Klaus a Miloš Zeman) uzavřely po volbách 1998 tzv. opoziční smlouvu, zvedla se vlna občanské nevole proti zrádné stranické politice. Hodně nadějí se tehdy upnulo ke spontánní sebe-organizaci společnosti. Vzniklo hnutí Impulz99, které se ujalo role moderátora a doufalo, že touto cestou obrodí českou politiku. Hora ale porodila myš.

Nyní podobní lidé se stejným naladěním zase chtějí proti plebiscitárnímu prezidentovi a jeho populismu postavit moderovanou občanskou společnost bez populismu. Výsledky jsou zatím nevalné. Jediný relevantní kandidát tohoto občanského sboru, textař a sázkař Michal Horáček, se distancoval a dělá, že s touto výzvou nemá nic společného. Bludný Jiří Pospíšil se sice zapojuje, ale k výzvě se staví jako k nějaké kopretince, které otrhává okvětní lístky a ptá se: mám či nemám? Třeba mu občané dobře poradí. Vlastní kandidát Petr Kolář to zabalil, a tak zbývá Pavel Fischer. Někdo by tu káru měl dovést do cíle.

Když se občanské společnosti nedaří, je vždy šance pro miliardáře. Někteří mají docela dobré nápady. Známý mecenáš, filantrop a okultista Karel Janeček se nechal inspirovat Komenským. Ten svého času razil heslo „škola hrou“ a Karel Janeček to obměnil na „hra Prezident 21“. Pod tímto názvem pak rozjel občanskou internetovou hru, do které se může každý zapojit a navrhovat kandidáta na prezidenta. Takový hráč má několik bodů, z toho jeden záporný, které rozdává kandidátům. Karel Janeček totiž vymyslel takřka geniální volební systém, který spočívá v udělování kladných i záporných bodů jednotlivým kandidátům, a tak jej v rámci prezidentské volby nezávazně testuje. Sestava zatím vypadá docela slibně, v popředí mezi kandidáty jsou Šimon Pánek, Petr Pithart a Michal Horáček, zato Miloš Zeman je na konci. To by v tom byl čert, aby …

Don Quijote z Národní 3
Strany na to kašlou, občanská společnost se nechce pochlapit, miliardáři vykládají pohádky. Zbývá už jenom Don Quijote, který by se chopil příležitosti. Zdá se, že jeden takový se našel. Jiří Drahoš skončil jako předseda Akademie věd a ohlásil svou kandidaturu na prezidenta. Akademik prezidentem! To má něco do sebe, neboť Češi, ale i Moravané či Slezané spojují s prezidentem jistou důstojnost, která je akademikům také vlastní, jen nesmí působit v politice jako naivky. Myslím, že si Jiří Drahoš coby předseda Akademie užil s politiky své a neměl by jej tento svět svou neomaleností zaskočit. Jiří Drahoš ovšem nemůže být stranickým kandidátem, to by se musel přihlásit ke stranickému programu a tak by ztratil hodně ze svého akademického kouzla. Nezávislost na stranách je plus, ale apolitičnost by byla vada. Zřejmě bude potřebovat politickou podporu, nemluvě o financích. Navíc prezident i budoucí musí mít své politické cíle a agendu. Miloš Zeman na Hradě nás o tom přesvědčuje každý den. Každopádně bude muset Jiří Drahoš nabídnout přitažlivou vizi demokratického Česka ve středu rozklížené Evropy.

Taková politická podpora může být ovšem široká. Strany by se měly probrat z nezájmu, rovněž občanská společnost by se mohla rozpomenout na své učence, kteří se nebáli politiky a uměli ji dělat, a potom i Karel Janeček by mohl své hře dát nový náboj. Nakonec by z toho mohla vzejít i jedna velká sebe-organizace občanské společnosti a všichni dobří rodáci by byli spokojeni.

Leč v politice je obecná spokojenost vzácným zbožím, takže lze spíše čekat rozmíšky a hádanice. Konec konců je to prezidentské kolbiště a hraje se o hodně.

Psáno původně pro Deník Referendum