Tahle země je plná kadidlem zapáchajících černých slojí, kterým se říká kostel a ve kterých se bezbřeze hromadí zlato. V něm se koupou mužové oblečení do podivně vyhlížejících talárů různých barev, nepochybně velice drahých. Vrátit církvím majetek znamená, napěchovat tyto sloje až po strop bankovkami, takže v nich nezbude žádné místo pro chudáky obyčejné věřící.


Obávám se, že toto je optika, kterou nám v případě církevních restitucí formou obstruování podsouvá část stran politického spektra s nadějí, že nota neznalosti a závisti způsobí své.

Otázka dnes nestojí, zda církve na navrácení majetku mají nebo nemají právo. Že ano, je zcela zřejmé. Analýzy velkých právnických fakult z r. 2008 (Praha, Brno, Plzeň) se v tomto shodují. V majetkových knihách z r. 1948 jsou církve uvedeny jako právní subjekty, který majetky vlastní a v neposlední řádě sami komunisté církve vnímali jako právní subjekty, kterým majetek zabavují.

Mají církve být ekonomicky závislé na státu?
Komunisté to zařídili chytře. Aby dostali kněží a skrze ně církve pod svoji kontrolu, rozdávali tzv. státní souhlasy. Kdo ho měl, mohl mít farnost, sloužit mše, vykonávat své kněžské povolání. Vykonávat kněžské povolání bez státního souhlasu bylo kvalifikováno jako trestný čin. Kdo měl státní souhlas, byl mu přiznán plat a důchod, kdo ho neměl a vykonával kněžské povolání, byl perzekuován. Takto chtěla komunistická moc ovládat kněží skrze monopol na jejich hmotné zajištění. (Nutno dodat, že se to spíše nedařilo).

A zde je zakopán už trochu zahnívající kus příslovečného jádra pudla. Státní souhlasy sice zmizely, perzekuce také, ale zůstala absurdní ekonomická závislost, která nikomu ve skutečnosti neprospívá. Stát ročně dle zákona "o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem", jehož jádro je z r. 1949 (!!!), napumpuje do platu duchovních nemalé množství prostředků.

Stát nekoncepčně vydává prostředky a církve nejsou autonomní. Je to trochu, jako by stát platil zaměstnance ČEZ, ale neměl v něm žádný podíl.

Další skutečností je, že mnoho majetků, o kterých je řeč, chátrá nebo leží ladem, protože u nich není jasno, komu vlastně patří a kdo se o ně má postarat. To je bezútěšné, ať už se na to podíváme optikou státu, církve nebo společnosti jako celku.

Církve jistě ekonomicky nezávislé být mají. Je to celé ale podmíněnou tím, že jim bude navrácen majetek, se kterým mohou autonomně hospodařit. Pak z pohledu státu ať si s Pánembohem dělají co chtějí.

Mají církve v dnešní společnosti vůbec smysl?
Asi častý pohled na církevní restituce bude tento: je zhůvěřilost nasypat desítky miliard do instituce, která stejně do deseti let pojde na nezájem. Je to argument o řád chytřejší než optika černých slojí. (Jakkoliv ale vůbec není argumentem proti navrácení majetku, protože vůbec nezpochybňuje, že církve mají na majetek právní nárok.)

Kolik bude nebo nebude věřících je tak trochu jako věštit z vnitřností poraženého dobytčete. Stále častěji se i ze samotných církví ozývá: po dvaceti letech od revoluce lze jen těžko konstatovat, že obecnou neznalostí církví, úbytkem aktivních věřících a celkovou atmosférou despektu vůči církvím, je vina společnost.

Církve složitě hledají srozumitelný jazyk, kterým by hovořily. Jen ztěžka se učí naslouchat a mluvit moderní řečí. Nutno říci, že v tom nejsou samotné. V době, kdy všechna komunikace se odehrává velice rychle, zaostávají v otázce vysvětlování smyslu i jiné tradiční instituce. Nemine například týden, kdy by nějaký komentátor neobvinil školství a vzdělávací systém, že je pozadu za dobou. V neposlední řadě je v této pasti tekuté modernity i samotný stát, kdy nezávisle na tom, jaká je vláda nebo kdo sedí v parlamentu, říká se dokolečka: tyto instituce naprosto nejsou schopné srozumitelně komunikovat své kroky.

Bez ohledu na to, co církve říkají nebo jak se o nich mluví, lze za nimi vidět nemalý kus práce v oblastech, které jsme se naučili vytlačovat na samotný okraj zájmu, až do společenského bezvědomí. Dokonce se dá říci, že církve se státu ekonomicky vyplácí, protože zajišťují velice levně služby, na které by jinak stát prostředky neměl nebo by je získával jenom velice obtížně.

Za všechny lze zmínit problematiku "stáří". Noviny jsou plné mladých, krásných a úspěšných lidí. O těch skutečně starých (pokud nejste Karel Gott) se píše velice málo. Fakt je ovšem ten, že společnost stárne, což ve spojení se zánikem tradiční rodiny, která se o "své staré" postará, vytváří skutečně výbušnou sociální směs.

Starých lidí, kteří potřebují péči a zároveň postrádají sociální kontext v podobě silné rodiny, přibývá. Vzhledem k tomu, že o stáří se nemluví, nemluví se ani příliš o službě, kterou poskytují církve společnosti na tomto poli, bez ohledu na to, zda jde o věřící nebo nevěřící. Podobných témat je vícero, jen prostě nejsou příliš populární a není populární o nich mluvit.

Jinýmu bych vrátil, ale církvi?
Nevrátit majetek by znamenalo legalizovat komunistickou loupež v duchu okřídleného: "komunismus je zlo, ublížil spoustě lidí, ale tohle udělal dobře". Tuhle logiku je třeba důsledně odmítnout, způsobila by hluboký šrám na duši společnosti a do základů demokracie by přibyla rozsypaná cihla v podobě pochybného návyku ohýbat ideály podle toho, jak se nám to zrovna hodí.

Říkám: ať je církvím majetek co nejdříve navrácen a vede se společenský dialog na téma, jak církve jako instituce vstupují do veřejného prostoru a jakou roli ve společnosti mohou účinně hrát. O takový dialog má mít zájem stát i církve, v něm by měla spočívat skutečně užitečná symbióza.

Vraťme, co bylo ukradeno a ať církve ukáží svoji životaschopnost v dnešním světě.