Začaly mi chodit urážlivé zprávy a komentáře ve slovenštině. Stačilo k tomu docela málo: Vyslovit v debatě soud, že zakladatel organizace Slovenští branci Peter Švrček připomíná psychopata. A je to zvláštní pocit, že kdesi v hlubokých lesích Slovenska pobíhá pár stovek do maskáčů oděných lidí, samozvaná domobrana, cvičí s maketami zbraní, a vás mají tak trochu za nepřítele.

Účastnil jsem se s dalšími hosty debaty po promítání dokumentu „Až přijde válka“, který v produkci HBO Europe natočil Jan Gebert. Kdo viděl film die Welle, musí mít při sledování dokumentu pocit, že se jedná o cosi jako druhý díl. Rozdíl je v tom, že die Welle pojednává o učiteli, který se rozhodl studentům prakticky ukázat principy, kterými vzniká totalita a vymklo se mu to z rukou, kdežto Jan Gebert zachycuje člověka, který to myslí smrtelně vážně. Totalitu uskutečňuje v životě jedné organizace a chce ji prodat veřejnosti.

Časosběrně, bez hodnotících soudů, zachycuje dokument právě Petera Švrčka, kterak od píky buduje polo vojenské sdružení, jehož je nesesaditelným velitelem, vůdcem. Z malé party lidí kolem charismatického člověka se díky manipulaci strachem z migrační krize stane organizace s několika sty členy a s ambicí působit na celém území Slovenska. S ambicí pojmout co nejvíce branců, s ambicí chodit do škol, s ambicí vykládat dětem svoji verzi pojetí národa a potřeby jej chránit před nepřítelem.

Peter Švrček se debaty po promítání účastnil osobně, čehož si vážím. Nicméně na otázku, kdo je nepřítel, o kterém mluví, nebyl schopen odpovědět. Z jeho odpovědí vyplývalo, že v podstatě kdokoliv, na koho se v určitou chvíli ukáže prstem. Lid zkrátka musí být připraven k obraně. A prstem nejspíš ukáže on, vůdce, protože jeho organizace je založená na armádní poslušnosti. Celý ten příběh je umocněn evidentní snahou Petera Švrčka dostat se do politiky.

Jenže to je cosi, co už historie dobře zná. Jednotky SA coby ozbrojená složka nacistické strany. Lidové milice jako ozbrojená pěst KSČ. Hlinkova garda, ozbrojená složka Hlinkovy slovenské lidové strany. Lidé, kteří se zbraní v ruce, naplňují vůdcovu vůli bez ohledu na státní zřízení či jakékoliv demokratické principy.

Nevím, zda těch pár set Slovenských branců je hodně nebo málo. Zda jsou k smíchu či z nich mrazí. Zda jsou hrozbou pro Slovenskou republiku nebo se třeba při příštích povodních ukáží jako platná pomoc. Ale historie nás učí, že podobné spolky jsou schopné poměrně rychle vyjít z lesů, makety zbraní vyměnit za zbraně reálné a celkem efektivně začít pořádat křišťálové noci či organizovat transporty vůdcem označených nepřátel.

On ten film nakonec není především příběhem Petera Švrčka. Lidé jako on, lidé charismatičtí s minimem empatie, s patologickou potřebou ovládat ostatní, se zkrátka rodí a budou rodit. Nakonec Peter Švrček má ve svém docela mladém věku ještě dost času na katarzi. Ještě není skutečný nácek, spíš takový nácíček, který si s totalitou pohrává.

Skutečnou podstatou dokumentu „Až přijde válka“ jsou tak trochu zamlčené příběhy samotných branců, kteří evidentně podstupují trýznivá cvičení a neváhají zavrhnout svou vlastní identitu. Nahradit ji poslušností k ideálu, který není třeba zpochybňovat, a hlavně poslušností k samozvanému veliteli. Právě tito lidé a jejich osud představují jeden z největších zájmů pro demokratické státy. Dokument ukazuje, jak důležitá je v demokracii výchova ke kritickému myšlení a empatie k lidem, pro které demokracie nepředstavuje v jejich životní situaci východisko.

Je třeba mít na paměti, co pojmenoval ve své knize Modernita a holokaust Zygmunt Bauman. Zkrátka, že k vyvraždění milionů svobodně a demokraticky smýšlejících lidí stačí tisíce těch, kteří se necítí odpovědní, protože z nich odpovědnost sejmul vůdce svým rozhodnutím.