Obviňuji vládu ČR z této zkratky. Jako by člověk a jeho osud byl produktem politické debaty. Nikoliv život jako nejvyšší hodnota. Ale život jako produkt. Věc. A chovat se k člověku jako k věci? SSSR. NSDAP. KSČM. 1984. KLDR. Rudí Khmérové?

Vážně ano? Opravdu chceme žít tam, kde je člověk věcí? Všichni víme, že pro naši zemi je maličkost zajistit pomoc několika skutečně potřebným. Skutečný problém je v tom, že někteří politici z pomoci potřebným dělají politikum. Pro osobní prospěch.

Je kniha. Klasika. Obraz Doriana Graye. Chceme se nějak jevit. A naše společnost se jeví být společností svobodnou, demokratickou. Ale nejde se tvářit vyspěle a zároveň nemohoucně nepomoci nikomu. Mlčet o potřebných nebo z nich dokonce děat nepřátele. To je šrám, který se střádá na obraze, který bychom rádi zapomněli. Karikatura, která se vrací jako palčivá otázka. Chceme svou budoucnost stavět na úctě k člověku nebo na vládě silné bezskrupulózní ruky, která s lidmi nakládá jako s věcí?

Jistě, jako národ, jako pospolitost řeči, historických utrpení, budoucích výzev, máme své potřebné. A jistě jednou z měr naší solidarity a vyspělosti je, jak posloucháme jejich příběh. Jenže to samo o sobě nás nevysvobozuje z odpovědnosti za potřebné, kteří nemluví naší řečí.