Má generace vyrostla v časech, kdy naše země o něco zásadního usilovala. Havel usiloval o stát a lidská práva, Klaus usiloval o privatizaci, Zeman usiloval o Klausovo místo a Lux byl zvíře na tři. Had. Rodiče usilovali o to, abychom se my děti měly líp něž oni, a my děti usilovaly o lepší věci, než mají naši spolužáci. Bylo to docela přehledné.

Po letech komunistické zvůle Sametová revoluce uvolnila obrovskou energii touhy mít se líp a vnímat jinak svou identitu. Nesmířit se s nehybností života kdesi na orbitě zájmů Sovětského svazu. Celá společnost byla prodchnutá usilováním. Pokukovala očima našich rodičů po mnohem vyspělejším a bohatším západě. Chtěli se mu přiblížit. Patřit k němu. Usilovat o víc.

Viděno očima současnýma mi připadá jako neuvěřitelný zázrak, děkuji za něj předchozím generacím, že jsme součástí NATO a EU. Spíše bohatý region celkově zaostalého východu přijal jinou roli, stal se chudým regionem západu. Regionem, který je odsouzen k usilování na několik dalších generací. Myslím, že Václav Havel v 90. letech dost prozřetelně vnímal, že členství v nadnárodních entitách je jediný způsob, který nám samotným zabrání, abychom se ztrátou vůle znovu stali vazaly.

A možná to právě prožíváme. Ztrátu vůle, ustrnutí. Krom hradní klaky mám docela daleko k tomu, abych někoho vinil z aktivní spolupráce s Kremlem. K našemu návratu do východní náruče zkrátka stačí, že se smíříme s tím, jak věci jsou. Začneme se tvářit jako země, pro kterou neexistuje žádný další kontext. Budeme se tvářit jako pomlčka mezi západem a východem do té doby, než si uvědomíme, že žijeme spíše realitu Ukrajiny než mediánu EU.

Je čas, aby naše generace začala hodně nahlas říkat, že pro nás neexistuje žádná páně zemanovská politika všech azimutů. Nejsme a nemůžeme být pomlčka mezi západem a východem. Buď budeme ještě docela dlouho usilovat nebo se smíříme. A smířit se znamená, že ČR nebude víc než panelák na předměstí Moskvy nebo jiného velkoměsta v čínské sféře vlivu.