Naše státní svoboda, nezávislost a demokracie se zrodily 28. října 1918 koncem první světové války, jež vznikla z politické krize Evropy a skončila radikální změnou evropských poměrů. Poprvé v dějinách do ní a do poválečného evropského uspořádání nakonec přímo, a to rozhodujícím způsobem, zasáhly Spojené státy americké. Tehdejší evropský a následně světový válečný konflikt vyvolalo německé a s ním spjaté rakousko-uherské rozhodnutí ukončit v Evropě i mimo ni existenci demokratické civilizace. O totéž usilovalo ve druhé světové válce nacistické Německo, a ve studené válce komunistické Rusko.
Lidé rádi věří jednoduchým výkladům. Asi proto, že myšlení bolí každého, i zástupce šéfredaktora Mladé fronty Dnes, pana Michala Musila. A tak ve svém deníku vytáhl na obhajobu jednoduché zakladatelské pověry nyní po zásluze končícího monnetovsko-schumanovského pokusu o evropské sjednocování z počátku padesátých let (Válka, či mír? Otázky kolem eura, o nichž Klaus a spol. nemluví, MfD, 12. 10.). Pověra je to vskutku jednoduchoučká, každému okamžitě srozumitelná, a proto chytlavá. Říká, že státní suverenity evropských států způsobily první a druhou světovou válku, a proto je prý nezbytné místo nich vytvořit „federaci či evropskou entitu,“ tedy nakonec eurostát, abychom dosáhli blaha míru jednou provždy. Problém je ale v tom, že tato jednoduchá rovnice neplatí.
Souvisle se vyostřující chronická krize pojetí evropské integrace, jak se realizovalo od počátku padesátých let nejprve v západní Evropě, a do své rozhodující, nyní vystupňované a evidentně kritické fáze vstoupilo počátkem tohoto století, má jednu základní příčinu. Je jí neslučitelnost vůdčí ideologicko-politické koncepce dosud uskutečňovaného integračního projektu s evropskou realitou. Hlavní charakteristické znaky dosavadního pojetí evropské integrace lze vymezit jako: