V totalitní komunistické diktatuře jsem si možnou svobodu a demokracii představoval naivně. Jako prostor, kde rozhodující budou argumenty, ne ideologická cenzura..V samizdatu to tak bylo. Ale ne vždy. Když jsem v osmdesátých letech do Lidových novin posla článek kritizující revue Střední Evropa, byl briskně zamítnut proto, že se kritika do vlastních řad nepřipouštěla.Vystřízlivěl jsem po revoluci. Do Přítomnosti jsem zaslal článek „Souvislosti 4., 5. a 6.. července.“ Z redakce se ozval Jan Sokol a řekl mi, že text neprojde, budu-li uvádět, že Jan Hus byl univerzitním rektorem. To mne šokovalo. Začalo mi docházet, že Sokolova cenzura byla jen miniukázkou typické vlastnosti intelektuálů. Nazývám ji komunismus naruby podle Marcuseho pojmu agresivní vázanosti. Kdo je jen odpůrce nepřítele, dělá totéž co on, jen obráceně. Intelektuální prostředí tím žije. At´ je to novohenleinovství, husitobijství, odmítání hlavního demokratického proudu národního obrození, prohabsburská a pangermánská nenávist k Masarykově Československu, nebo vzývání Evropské unie jako kdysi Sovětského svazu. Intelektuálský sklon nahrazovat myšlení frázemi, poručníkováním a ignorováním reality mají v krvi i papaláši EU.

Například místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingová (Chci Spojené státy evropské, LN. 10.12.), jež se proslavila houževnatým prosazováním 40% ženské firemní kvóty. Zde vyzývá k přeměně unie ve stát po vzoru USA. Prý to vyřeší ekonomickou krizi EU a učiní ji demokratickou. Návrh opakuje starou písničku zakladatele tohoto způsobu evropské integrace, Jeana Monneta z r. 1950, jenž v „Schumanově deklaraci“ (Francouzský ministr zahraničí, předválečný mnichovan Robert Schuman, text jen podepsal.) vyzval k založení Evropského společenství uhlí a oceli jako “prvnímu k roku k Evropské federaci,“ řízenému „Vysokým úřadem“ (nyní Evropská komise paní Redingové).

Mezi texty je výmluvný rozdíl. Zatímco v Schumanově deklaraci se slovo demokracie nevyskytuje, ale evropská federace jako hlavní cíl dvakrát, Redingová mluví o Spojených státech evropských jako o demokracii s vládou-Evropskou komisí, jak to chce i německá kancléřka, a dvoukomorovým Evropským parlamentem. Předsedu EK, tedy eurovlády, prý snad budeme volit přímo, jak to chce německý ministr financí a z Německa de facto vedená Evropská lidová strana. To vše místopředsedkyně EK myslí smrtelně vážně. A dovolává se působení v EP, což požaduje po všech eurokomisařích. Netuší jako naši eurofanatici, že při neexistenci evropského lidu jako politického evropského národa, a tak při volbách konaných jen výběrem z místních státních kandidátů, je EP demokraticky nelegitimní celounijní rozhodovací sbor jako všechny instituce EU.

Chtít učinit z Evropy stát podle USA vzniklých z britských kořenů je ve velkém asi tak realistické, jako když dnes Německo velí tradičně odlišným Řekům, aby se z nich fiskálně-ekonomicky stali Němci. Co se děje v Řecku, by se po paní Redingovou vyžadovaném zřízení prý demokratického EUsuperstátu dělo všude, i v Německu.

Ne že by paní komisařka neměla ideové spojence i u nás – viz například komický text Martina Komárka v MF Dnes (Úvahy o Oslu, MFD, 3. 12.). Podle jeho eurovíry EU „z krvavého a nesnášenlivého kontinentu učinila idylu a zdá se, že se jí to daří i na Balkáně.“ Hezký příklad uvažování nového evropského člověka. Chceme-li se připojit, stačí málo. Odhodit neevropské předsudky: nevidět zásadní mírotvornou roli USA v Evropě, podíl Evropských společenství a EU na vzniku vyvražďovacích balkánských válek devadesátých let, katastrofu Řecka a blízký podobný scénář evropského Jihu s Francií, způsobený od evropské reality odtrženou vírou a jí politicky vnucovanou euroměnou, a názory Evropanů na EU.

K tomu je třeba zatočit s Británií, jež lpí na demokracii a většina Britů tvrdí, že z EU chce vystoupit. Problém eurofanatiků je i Česká republika, kde podle různých průzkumů sílí mezi lidmi zásadní výhrady k EU. Vyměnit český lid eurovrchnost nemůže. Bude tedy nutné tomu nárůdku vymýt mozky. Příležitost nastává s blízkým odchodem prezidenta Václava Klause, jenž český lid pokazil, jak si v České televizi stěžoval europoslanec Richard Falbr.

A ČT se dala na pochod. Ukázal to 28. 12. „exkluzivní rozhovor“ pařížského komentátora Velíška s politologem Rupnikem a jeho aranžmá. Host diváky ujistil, že britské NE federalizačním plánům EU je věcí bankéřů, tedy není to otázka svobody a demokracie, a pak se pustil do Čechů. Chtějí se jen zaslepeně izolovat od pokroku EU. Ta nemůže skončit, je největší a hospodářsky nejsilnější. Ekonomové to vidí jinak, ale to by kazilo scénář a české mozky, o něž jde především. Pokud bychom si přes Rupnikovo varování prosazovali svou, špatně skončíme jako kdysi. Natvrdlejším to ukázaly promítnuté záběry vstupu wehrmachtu do Prahy 15. března 1939. Den poté (29.12.) následoval monolog pana Velíška o prezidentu Klausovi. Prý nerozumí politice a má hloupé názory.

Předpokládám, že mediální mozková myčka zapojí další hvězdy správného vidění Evropy. Navrhuji kněze a profesora Tomáše Halíka, nejlépe na téma, kdo je vlastně u nás satan. A nezapomněl bych na profesora Jana Sokola.

Vyšlo v Lidových novinách