Česká státní idea

02. 04. 2010 | 08:18
Přečteno 8300 krát
Smysl a důvod existence jednotlivých států lze zjistit od jejich vzniku, resp.v celistvém uchopení a výkladu smyslu založení daného státu, ztělesněném ve státní ideji. Ta má proto v dějinách států prvořadé ukotvující místo. Její původní formulace vytváří v upřesňujících vývojových modifikacích a jejich variacích pojetí státní individuality v dějinných proměnách daného státního celku. Státní idea je myšlenkovým nosným a hybným principem existenční kontinuity konkrétní státnosti. Proto je konsensuálním duchovním pojítkem všech, kdo se ke státu hlásí, a zároveň legitimizujícím filosoficko-politickým základem vztahů státu ke státům jiným.

Vznik, tedy zakládající formulaci státní ideje českého státu lze ztotožnit s tzv. Kristiánovou legendou o životě a umučení svatého Václava a svaté Ludmily z konce desátého století. K jejímu sepsání dal tehdy přímý pokyn druhý pražský biskup Vojtěch a jejím autorem stanovil bratra českého knížete Boleslava II., kněze a břevnovského benediktinského mnicha Kristiána.

V Kristiánově legendě utvářejí českou státní ideu tři klíčové významové prvky. První z nich podává po předmluvě následující úvodní pasáž legendy, líčící přijetí křesťanství Velkomoravskou říší zde na žádost jejího panovníka působící cyrilometodějské misií. A to prostřednictvím knězem a filosofem Cyrilem vytvořeného slovanského liturgického církevního jazyka a do něj přeložených základních křesťanských textů. Pro vznik české státní ideje je zcela zásadní v legendě následně popisovaná Cyrilova úspěšná obhajoba slovanského církevního jazyka před papežem v Římě proti výtce poukazující na rozpor nově zaváděného liturgického jazyka s kanonickými řády. V Kristiánově legendě se uvádí, jak Cyril obhajobu církevní slovanštiny založil na biblickém příkazu šířit víru všem lidem, resp. národům prostřednictvím jejich rozmanitých jazyků. Jinak řečeno, všeobecné srozumitelnosti křesťanské cesty k věčnosti lze dosahovat jen na základě plnohodnotné akceptace individuality, tedy myslící v jazyce, resp. takto individuálně národní, jíž se vyznačují adresáti křesťanské zvěsti.

Druhým klíčovým významovým prvkem zakládající formulace české státní ideje zdůrazněným v Kristiánově legendě je následný popis přijetí křesťanství českým přemyslovským knížetem Bořivojem na Velehradě od velkomoravského arcibiskupa a papežského legáta pro Slovany, Cyrilova bratra Metoděje. Pokřesťanštění českého státu se ztotožňuje s převzetím slovanské liturgie z jejího velkomoravského rodiště. Tuto skutečnost umocňuje označení českého státního útvaru za přímého výlučného dědice církevně slovanské velkomoravské tradice státním rozhodnutím zavedeného a prvořadě podporovaného křesťanství po vyhnání Metodějových žáků knížetem Svatoplukem ze země, a tímto činem v legendě kauzálně vysvětleným zánikem velkomoravského státu.

Třetím klíčovým významovým prvkem zakládající formulace české státní ideje v Kristiánově legendě je vylíčení života knížete Václava jako vzdělaného následníka uvedeného pojetí křesťanství. Kníže Václav je v legendě zároveň vzorovým, křesťansky činorodým panovníkem, zastávajícím reformní směr křesťanství, vyrůstající z prvořadé autority individuálního křesťanského svědomí a jeho uplatňování navenek.

Takto utvářené zakládající pojetí české státní ideje se v průběhu dějin české státnosti vyvíjí do symboliky tzv. míru českého panovníka v rukou svatého Václava coby patrona českého státu a do upřesňující podoby křesťansko-platónského reformního základu hlavního proudu českého filosofického a filosoficko-politického myšlení se zřetelným demokratizačním zaměřením na nezastupitelnost svrchovaných individuálních svědomí z hlediska věčnosti.

Předhusitská, husitská a pohusitská česká reformní a reformační aktivita na poli myšlení a politického jednání vyrůstá zcela přirozeně a kontinuálně z uvedené tradice české státní ideje. Význačným způsobem prohlubuje a dále upřesňuje českou státní ideu jako duchovně-mravní civilizační základ a souvislý smysl české státnosti v evropském, resp. západním civilizačním kontextu ve zřetelně demokratizačním pojetí. Důsledkem intenzivního reformačního posílení a rozvíjení české státní ideje se v praktickém ohledu stala demokraticky založená zemská samospráva, jež se přes pozdější postupné omezování udržela od Čáslavského sněmu z r. 1421, kdy vznikla, až do Bílé hory.

Lze tedy právem říci, že Masarykovo filosoficko-dějinné ukotvení smyslu českých dějin v české reformaci jako bytostně demokraticky orientovaném duchovním reformním vzmachu bylo a je mnohem oprávněnější a platnější, než se Masaryk domníval. Je tomu tak proto, že české husitství a následný domácí reformační pohyb principiálně a organicky navázaly na mnohem starší základy a z nich pramenící kontinuální vývoj duchovně-politické tradice české státní ideje. Masarykem uchopený a nejprve v České otázce uceleně formulovaný duchovně-mravní reformační fenomén smyslu českých dějin se svou výchozí, Masarykem nezachycenou kontinuální návazností na českou státní ideu ukazuje jako další význačná podoba filosoficko-náboženské artikulace a precizace české státní ideje.

Totéž se ve výslovně evropském kontextu týká i převzetí duchovního základu české státní ideje německým osvícenským filosofickým proudem po třísetletém odstranění samostatného českého státu z mapy Evropy v důsledku Bílé hory. Stalo se tak u Leibnize a Herdera zejména jejich recepcí Komenského radikálních myšlenek, zacílených na nezbytnost zásadní duchovně-mravní reformy evropské civilizace. Jako příklad diferencovaného pohybu evropských dějin idejí je následné domácí převzetí takto přenesené tradice filosofického základu české státní ideje hlavním českým obrozeneckým proudem od Josefa Dobrovského, Jána Kollára a Pavla Josefa Šafaříka po Františka Palackého, Karla Havlíčka a Tomáše Garrigua Masaryka, věcně legitimní obnovou, resp. modernizační modifikací v první řadě mnohasetleté dynamické tradice duchovně-kulturního smyslu české státní ideje. Nikoli tedy jen osvícensko-demokratickou obrodou a přeměnou její význačné reformační podoby husitsko-bratrské, jak duchovní základ a smysl českého, resp. československého národního obrození vcelku oprávněně pochopil a vysvětloval Masaryk.

Byl to František Palacký, kdo s přihlédnutím k dané moderní kulturní a politické situaci jako hlavní představitel českého emancipačního hnutí filosoficky, filosoficko-politicky a politicky obnovil tradiční principy a orientaci české státní ideje. Na jejich základě vytvořil ucelený český politický program federalizace, tedy reformní autonomizace Rakouska. Demokratická, z mnohonárodnosti vycházející podstata a konkrétní zaměření byly pro Palackého český politický program charakteristické. Proto byl rakouskými vládními kruhy pokaždé odmítnut. Palacký při jeho vypracování a prosazování vždy viděl habsburské Rakousko pro jeho mnohonárodní povahu jako Evropu v malém, kde je tudíž na místě vytvořit spravedlivý demokratický, a proto dlouhodobě životaschopný politický útvar, tak jako v přeneseném smyslu z Evropy vůbec.

Český palackého demokratický politický program, obnovující tradici české státní ideje, politicky specifikoval a rozvedl Palackého nejvýznamnější souputník a žák Karel Havlíček. Oba se rovněž viditelně inspirovali anglosaským typem liberální demokracie, zejména tehdy novým, dnes již klasickým systematickým popisem, výkladem a srovnávacím hodnocením americké demokracie od francouzského politického filosofa Alexise de Tocquevilla.

Jako klíčovou politicko-filosofickou koncepci, vytvářející protipól obnovené české státní ideji a z ní vycházejícímu politickému programu Palacký a Havlíček rozpoznali francouzsko-belgicko-německý centralistický liberalismus, v zásadě pouze racionalisticky v byrokratickém smyslu modernizující dosavadní absolutistický, nedemokratický způsob vlády do podoby nedemokratického osvícenského dirigismu.

Palackého obnova původních principů české státní ideje a její politická programová konkretizace se politicky střetly s hlavně takto inspirovaným, opačným státoprávním rakouským principem autokratické, nedemokratické povahy, jenž podvakrát znemožnil politickou realizaci českého programu. Existující napětí a rozpor nakonec zpečetilo rakousko-uherské státoprávní vyrovnání z r. 1867, jež v takto vzniklém Rakousko-Uhersku ústavně způsobilo nedemokratické pravidlo ovládání většiny rakousko-německou, resp. maďarskou menšinou.

František Palacký z této fatální události vyvodil dalekosáhlé důsledky pro budoucí vývoj rakouského impéria, střední Evropy a v Evropy jako vůbec. Realisticky předpověděl těsné politické přimknutí Rakouska-Uherska k hegemoniálnímu Prusku, resp. jím sjednocenému Německu, a odtud vzešlý konflikt se zejména demokratickou částí Evropy, vrcholící v masivním válečném střetnutí. Palacký si byl rovněž tak jist, že se české emancipační politické úsilí demokratické povahy v blížícím se nezbytně celoevropském konfliktu přirozeně postaví na stranu demokratických vítězů, zatímco německo-rakousko-uherský protidemokratický blok utrpí historickou porážku.

V Palackým filosoficky a politicky obnovené a jím myšlenkově vytříbené tradici české státní ideje, i v jejím adekvátním kulturním a politickém uplatňování, pokračoval hlavně T. G. Masaryk. Takto Masaryk postupoval do první světové války, po jejím vzniku i v poválečném období. Teoreticky se tak stalo zejména v knižním triptychu Jan Hus, Česká otázka s na ni navazující Naší nynější krizí a Karel Havlíček. Po praktické stránce to byla před světovou válkou Masarykova soustavná politická činnost žurnalistická a parlamentní.

Rozpoutání evropského a následně globálního válečného střetnutí v r. 1914 znamenalo, že se Rakousko-Uhersko jednoznačným přimknutím k agresivní materialisticko protidemokratické německé strategické koncepci Miteleuropy a jí koncipovanému výslednému úsilí o světovládu jednoznačně agresivně postavilo proti demokratické filosofické a politické podstatě české státní ideje. Proto Masaryk vyvodil nezbytnost koordinovaného českého demokratického odboje jak domácího, tak zahraničního. Válečným politickým jednáním Masaryk završil předcházející polemickou veřejnou obhajobu své koncepce smyslu českých dějin, vyjadřující demokratickou filosoficko-dějinnou podstatu české státní ideje. V praxi to znamenalo, že Masaryk za války k předválečným veřejným aktivitám, prosazujícím principy české státní ideje, nyní již v otevřeném boji proti Rakousku – Uhersku a Německu na straně Dohody ústrojně přičleňuje intenzivní činnost diplomatickou, resp. mezinárodně-politickou, a organizačně vojenskou.

S organickou válečnou transformací Masarykova filosoficko-politického prosazování základních prvků české státní ideje zcela přirozeně souvisí jeho souběžné úsilí o přeměnu Evropy na identických filosoficko-politických základech. Masarykova evropská válečná a z ní plynoucí poválečná koncepce představovaly zásadní demokratickou alternativu Německou říší s Rakouskem-Uherskem válkou prosazované německé celoevropské a globální koncepci Mitteleuropy jako určujícího cíle světové války obou centrálních mocností. Po staletí myšlenkově tříbená tradice duchovně-mravních principů české státní ideje se tak u Masaryka rozvinula do strategické koncepce reorganizace střední a odtud celé Evropy na demokratických filosoficko-politických základech. Masarykovo pojetí nové demokratické Evropy, jež vzniklo z rozvinutí tradice české státní ideje, bylo následující:

- Evropská demokratická jednota musí v první řadě realisticky vyrůstat ze zřetelně autonomních politicko-kulturních tradic evropských národů a států, jak se utvořily a vyvíjely během po tisíciletí probíhajícího vývoje.

- Na tomto základě individuální plurality evropských demokracií je na místě ustavit jednotlivé, dobrovolně vzniklé celky a z nich organicky vyrůstající celek demokratické Evropy. Ten by se řídil vůdčí zásadou svobody a z ní vyvozené naprosté rovnoprávnosti malých a velkých evropských demokratických států.

- Jedině touto cestou lze trvale znemožnit opakování německého, nebo i jiného protidemokratického pokusu o hegemonii, resp. nadvládu nad Evropou a z ní odvozenou světovládu.

- Takto vzniklý a jednající dynamický celek demokratické Evropy by přirozeně kooperoval se Spojenými státy americkými a všemi demokraciemi ve světě se zaměřením na celosvětové rozšíření a převládnutí demokratické civilizace.

Je vcelku logické a pochopitelné, že Masarykova koncepce evropské jednoty, založená na uplatnění výchozích konstantních principů české státní ideje, rezonovala s pojetím válečných a poválečných cílů Spojených států amerických, koncipovaných po vstupu USA do války v r. 1917 administrativou prezidenta Woodrowa Wilsona. Po osobním setkání prof. T. G. Masaryka s prezidentem Wilsonem americký prezident akceptoval vůdce československého zahraničního odboje jako prvořadého znalce Evropy, a proto zároveň přesvědčeného zastánce euro-americké transatlantické vazby, chápané jako význačná podmínka oběma politiky zamýšlené přeměny Evropy ve stabilní a perspektivní demokratický prostor.

Tato událost se stala rozhodujícím předpokladem pozdějšího jednoznačně příznivého amerického přijetí Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou z 18. října 1918 a návazně z téhož dne pocházejícího amerického odmítnutí žádosti Rakouska-Uherska o uzavření separátního míru. V něm mimo jiné stojí, že vzhledem ke změněné situaci „prezident (Wilson) není tedy již s to, aby uznal pouhou „autonomii“ těchto národů (československého a jihoslovanského) za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvat na tom, že ony a nikoli on mají být soudci nad tím, jaké činy na straně rakousko-uherské vlády uspokojí aspirace a mínění národů v jejich právech…“ (1) Následné zveřejnění rakouského souhlasu s touto klíčovou mírovou podmínkou prezidenta Wilsona vedlo 28. října 1918 ke skutečnému vyhlášení samostatné Československé republiky.

Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že v r. 1918 uskutečněná obnova samostatné české státnosti v podobě Československé republiky byla výsledkem Masarykovy válečné, politicky a vojensky účinné aktivity, jež vycházela z reformulace základních demokratických principů české státní ideje do pojetí reorganizace střední a potažmo celé Evropy s příslušnými globálními důsledky. Masarykem zamýšlená poválečná reorganizace Evropy měla autenticky evropský, tedy bytostně pluralitní demokratický základ a byla ve zjevném souladu jak s americkou státní ideou lidských práv, tak s americkými válečnými a poválečnými cíli v Evropě a ve světě.

Americký odklon od vlastních politických poválečných cílů příklonem nové americké administrativy k politice isolacionismu od r. 1921 však závažně strategicky omezil možnosti a manévrovací prostor původní koncepce celoevropského uplatňování základních principů české státní ideje. Masarykova a Benešova československá zahraniční politika je přesto soustavně a mnohdy úspěšně prosazovala jako přirozený vnější důsledek jejich rozhodující vnitřní úlohy při budování Československé republiky jako v daných možnostech příkladné demokracie. To dosvědčuje Masarykova a následně Benešova významná podpora poválečnému pan-evropskému hnutí, vedenému československým občanem Richardem Coudenhovem-Kalergim. Bez ní by panevropské hnutí v období mezi dvěma světovými válkami nezískalo rozhodující francouzské, ani britské a americké politické zastání.

Masaryk ve svém vůdčím prezidentském postavení v zásadě jím založeném československém státě rovněž filosoficky promýšlel a upřesňoval demokratickou podstatu české státní ideje do pojetí náboženské, resp.metafyzické demokracie jako vzájemného rovného duchovně-mravního uznání mravně založených individuálních svědomí z hlediska věčnosti, a tak vlastního bytostného určení existence demokracie politické.

Po Mnichovu a následné druhé světové válce se úsilí o státoprávní politickou obnovu a reformulaci české státní ideje v autentickém demokratickém duchu stalo hlavním politickým cílem prezidenta Edvarda Beneše, jeho spolupracovníků a demokratické nekomunistické části druhého odboje. Jeho uskuteční a dalšímu přirozenému vývoji brzy po válce zabránila v první řadě mocenská nadvláda komunisticky totalitního Sovětského svazu nad strategicky klíčovou východní a středovýchodní částí Evropy včetně po válce obnovené Československé republiky.

Podstatným příspěvkem pro obrodu a filosoficky prohloubenou artikulaci tradice české státní ideje se v době komunistické totalitní diktatury stalo originální filosofické ukotvení principů a jednání Charty 77 jedním z jejích prvních tří mluvčích, prof. Janem Patočkou, právě tak jako některé Chartě 77 předcházející Patočkovy úvahy o filosoficko-politickém smyslu Masarykovy obnovy samostatné české státnosti. Jak Masarykův zakladatelský čin, tak vznik Charty 77 Patočka pojímal a rozebíral jako dva příklady význačného dějinotvorného uskutečnění třetího vrcholného typu základního pohybu lidského života, který označuje jako pohyb pravdy, resp. průlomu.

Podle Patočky je na Masarykově zakladatelském činu zvláště patrný zásadní rozdíl mezi nedějinnou degradací života do podoby pouhého přežívání, a životem z nesamozřejmé pravdy nahlédnutí bytí jsoucen, svobody otevřenosti pro bytí a jí odpovídajícího svobodného jednání (2). To pro Masarykovo založení státu konkrétně politicky znamenalo, že „Masaryk nezaložil stát jako asekuraci slabých. Nezaložil jej také jako vyrovnávací akci, protože věděl dobře, že stát a společnost jsou dva odlišné, hluboce oddělené problémy. Pro muže a myslitele činu nemohlo být též pochyby o tom, že politický problém, otázka možnosti jednat a získat pro jednání nejširší možnou půdu, půdu vzájemného uznání stejně aktivních, jednajících osob, má primát před hospodářsko-sociálními problémy, které na aktivitě závisejí.“ (3)

Patočkou provedené filosofické založení Charty 77 zároveň filosoficky významně vytříbilo podstatu české státní ideje, a to její univerzálně platný přirozeno-právní smysl. Tak lze rovněž porozumět Patočkově poznatku, že „bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě proto, že člověk je člověkem. A nikoli člověk je to, kdo podle svých pořeb, přání a tendencí svévolně vymezuje, co je morálka, nýbrž morálka sama člověka definuje. …Jenom v souhlasu s tím existuje skutečná záruka, že lidé nebudou jednat pouze kvůli výhodám anebo ze strachu, ale volně, spontánně a odpovědně.“ (4)

Podmínky k plnohodnotné ucelené obnově, reformulaci a reálnému politickému uplatnění tradice české státní ideje nastaly až v po porážce Sovětského svazu ve studené válce se svobodnými demokratickými národy a jejich státy koncem r. 1989. Následná obnova československé státní samostatnosti v podobě plnohodnotného demokratického státu byla z domácích zdrojů výsledkem převažující veřejně projevené politické vůle zavést demokratický politický systém v přirozené reakci na dlouhodobou totalitní komunistickou diktaturu. V tomto ohledu byla československá situace přechodu od komunistického totalitního režimu k demokracii obdobná všem do té doby komunisty ovládaným zemím Evropy. Utváření státních idejí v r. 1989 a 1990 osvobozených evropských států ale již probíhalo a probíhá přes určité společné rysy značně diferencovaně. Důvodem této přirozené odlišnosti jsou individuálně charakteristické souvislé dějinné tradice vlastní státnosti, jež až na československou výjimku nebyly v moderní době převážně demokratické.

Navázání na českou, resp. československou tradici státní ideje bylo a dosud je u nás výrazně ztěžováno třemi významnými faktory. Je to jednak dosud silný vliv předcházejícího dlouhodobého působení komunisticko-marxistické ideologie, jenž se projevuje jak v obecném veřejném mínění, tak v názorových orientacích patrných ve sféře humanitních a společenských věd, žurnalistice a politice. Nejde jen o přežívání tradičních marxistických ideologických schémat, nýbrž i o reaktivní vázanost na ně při jejich odmítání bez znalosti skutečně nosných alternativ. Takový postoj reprezentuje např. stanovisko, že státní idea je překonaná mytologická zátěž na cestě k zářným post-moderním zítřkům.

Tato utopická antiutopie rovněž čerpá z četných neomarxistických ideologických směrů výrazně působících v západním akademických světě, odtud i v žurnalistice a politice. Mám na mysli u nás hlavně v devadesátých letech převažující popularitu ideologie post-modernismu, multi-kulturalismu, radikální demokracie a dalších s nimi spřízněných, dosud silně působících neo-marxistických ideologických škol.

K vlivu marxismu a neomarxistických ideologií, jež účinně stěžují organické navázání na tradici české státní ideje, přistupuje po r. 1989 neméně vlivný ideologický směr, nekriticky přebírající, nebo jen znovu tlumočící tradiční pangermánské, potažmo nacistické a na ně navazující nynější německé nacionalistické odsudky tradice a vývoje české státní ideje. Tento ideologický proud se v zásadě datuje v nejrůznějších variacích podle dobových okolností a dějinných zvratů od rozhořčených německých reakcí na Palackého dopis frankfurtskému sněmu z 11. dubna 1848 do dnešních dnů. Jeho ideologickým kompendiem v podobě dosud působícího nekritického přejímání, vlivů a ozvuků pangermánské reakce na vývoj české státní ideje v českém prostředí je v jednom z myšlenkově různorodých disidentských okruhů vzniklá publikace „Češi v dějinách nové doby“, jíž pod autorskou zkratkou Podiven sepsal politik a publicista Petr Pithart, psychiatr a publicista Petr Příhoda a historik Milan Otáhal.

Tento svým původem tradičně pangermánský, potažmo sudetoněmecký ideologický směr, vyhroceně orientovaný proti tradici české státní ideje, se dlouhodobě koncentruje kolem původně samizdatově vydávané revue Střední Evropa. Tato tiskovina soustavně vystupuje proti principům a obnově české státní ideje zejména tím, že šíří a zastává jak tradiční, tak soudobé koncepce německé Mitteleuropy, na ně navazující ideologická a politická stanoviska sudetoněmeckých organizací i jimi prolnutou ideologii a politiku Panevropské unie, jak se profilovala po druhé světové válce.

Proti třem uvedeným hlavním ideologickým směrům, zacíleným proti obnově tradice české státní ideje, stojí zatím velmi vágní, ale přesto rozhodující povědomí české veřejnosti, a proto i české politické scény o významu tradic české státní ideje, jinak řečeno smyslu české a československé státnosti pro současnou orientaci České republiky a její politiky.

Myšlenkové vytříbení tohoto názorového trendu je nezbytné zejména v souvislosti s poměrně nedávným začleněním České republiky do Evropské unie. A to totiž kvůli současné podobě francouzsko-belgicko-německého kontinentálního liberalismu, s nímž právem důrazně polemizovali tvůrci moderní podoby české státní ideje, tedy Palacký, Havlíček a Masaryk. Ta již od padesátých let vytváří superstátní ideologickou koncepci Evropské unie. Její ideologická orientace vytváří myšlenkový základ politického hlavního proudu Evropské unie. Je nápadně odtržena od vůle občanů členských států EU, a proto chce jejich vliv na osud dosavadního způsobu evropského sjednocování co možná vyloučit. Zároveň je pro svou nedemokratickou, přesněji řečeno post-demokratickou povahu v zásadním tradičním rozporu s demokraticky orientovanou podstatou české státní ideje a z ní vyplývajícího pluralitního pojetí evropské jednoty na demokratickém základě.

Plnohodnotná obnova stěžejního místa české státní ideje v životě České republiky a souběžné důsledné prosazování zásad vytříbené aktuální podoby české státní ideje navenek jsou tedy životně důležitým úkolem současné doby.


1) Edvard Beneš, Světová válka a naše revoluce,“ 2. díl, 2. vydání, Praha 1929, s. 373, Překlad.
2) Srv. Jan Patočka, Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha, Academia 1990, s. 63
3) Jan Patočka, Češi II, Sebrané spisy Jana Patočky, sv. 12, ed. K. Palek a I. Chvatík, Praha, Oikúmené - Filosofia 2006, s. 344
4) Jan Patočka, O povinnosti bránit se proti bezpráví, Charta 77 – 1977-1989, Čs. Středisko nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg a ARCHA – Bratislava 1990 (31-34) s. 32

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy