„To Vodrážka označil současné odvolání Hermana a jmenování nové ředitelky za levicový puč, Nečas to po něm jen opakuje a možná s narážkou na Leninovy dubnové téze ho nazývá dubnový puč.“ (Petr Uhl, 20.4. 2013)

Vnitrodruhová morálka

Televizní moderátor Martin Veselovský se zeptal předsedy Senátu Milana Štecha (ČSSD), proč hovoří o schůzce svých stranických kolegů u prezidenta Miloše Zemana jako u puči. „Protože nebylo postupováno standardními postupy“, odpověděl sociální demokrat a následně dodal: „lhalo se dovnitř sociální demokracie“. (ČT - Události, komentáře 30.10. 2013)

Klíčem náhlého, politicko-morálního probuzení ČSSD se stalo až ohrožení vnitrodruhové politické morálky, kdy obětmi se stali tentokrát straničtí jedinci téhož partajního druhu.

I když Milan Štech neopomněl dodat, že se „lhalo i na veřejnosti“, nevědomky vystihl jednu z hlubokých příčin současné krize politiky.

Politici jsou citliví jen na vnitrodruhové morální selhání. Kdyby se lhalo pouze „na veřejnosti“, tedy občanům, nebyl by to v podstatě žádný problém.

V politice existuje dvojí morální intencionalita, kdy stranické lhaní „dovnitř“ je prostě něco jiného, než stranické lhaní „navenek“.

Logika tohoto pokrytectví je mocensko-ontologické povahy: každá vnitrodruhová stranická struktura se považuje být obecně nadřazenou, a pokládá se za na něco víc než jsou například jiné sociální skupiny, společnost a svět. Politické strany v sobě uchovávají jakýsi náboženský a kmenový relikt.

O pár dní později předseda Senátu Milan Štech v pořadu Partie televize Prima (3.11. 2013) vyzval prezidenta Miloše Zemana, aby se vyjádřil k utajované schůzce s Michalem Haškem a dalšími sociálními demokraty, neboť jeho „mlčení samozřejmě nepomáhá“ situaci.

V současném morálním kýči, v němž vystupuje část ČSSD a nabádá druhé, že „mlčení“ společnosti nepomáhá, se skrývá jedna otázka: o čem tato skupina sama dlouhodobě mlčí a co zapírá? Nevyzývá k prolomení „mlčení“ účelově jen proto, že se lhalo „dovnitř sociální demokracie“, zatímco v případě vlastního mlčení, kdy se „lhalo na veřejnost“ žádné výzvy neplatí?

Politika velkého lhaní

Část ČSSD například dlouhodobě spolupřipravovala „puč“, jehož cílem bylo na jaře 2013 odvolaní ředitele ÚSTR Daniela Hermana. Ne náhodou to byli právě současní bojovníci vnitrodruhové stranické morálky Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek a Bohuslav Sobotka, kteří veřejně jednotně tvrdili, že se o žádný „puč“ nejedná, i když na protest abdikovala celá Vědecká rada Ústavu, a to právě z důvodů „lží a konspirací“. I prezident Zeman tvrdí, že se o žádný puč nejednalo. V dialektice moci shoda v lhaní nakonec politiky sjednocuje a stírá jejich rozdíly.

Strategie této skupiny se rozvíjela již během prezidentské kampaně Jiřího Dienstbiera v roce 2012, a právě jeho vyhraněný negativní postoj vůči ÚSTR měl fungovat jako překlenovací most pro budoucí spolupráci s komunisty, kterou kromě vedoucího politicko-analytické sekce Oty Novotného, tehdy propagovali politologové Lukáš Jelínek, Jan Bureš (budoucí členové Rady Ústavu) a další. Jak naznačil Jeronym Tejc, i o puči v ČSSD se vědělo předem.

ČSSD reprezentovaná Jiřím Dienstbierem a Lubomírem Zaorálkem zaujala na veřejnosti politiku velkého lhaní, týkajícího se plánu, kdy měli být odstraněni nejprve vedoucí zaměstnanci ÚSTR a následně připraveny i organizační změny, aby ÚSTR byl zbaven možnosti digitalizovat archivy komunistické tajné policie.

Předseda ČSSD Bohuslava Sobotky i nadále tvrdil, že se sociální demokracie jako politická strana v personálních změnách v ÚSTR nijak neangažovala a naopak podporuje „odpolitizování“ Ústavu. (10.4. 2013 Aktuálně)

Lhaní ČSSD o „odpolitizování“ Ústavu není podle vnitrodruhové politické morálky stejné jako lhaní o schůzce s prezidentem Zemanem, přestože to byl právě levicový Senát, kde má většinu ČSSD, a který do Rady Ústavu najmenoval za zásluhy za volební kampaň pro Jiřího Dienstbiera, levicového politika Michala Uhla, za dlouholeté politické zásluhy poradce Lubomíra Zaorálka, politologa Lukáše Jelínka, stejně jako člena sociální demokracie politologa Jana Bureše, který obdobně jako výše jmenovaní radní i vysocí členové sociální demokracie veřejně zpochybňuje, že by před rokem 1989 byl v Československu režim totalitní povahy, propaguje pro ČSSD „komunisty jako nejpřirozenějšího partnera“ a obhajuje bývalé ideology marxismu-leninismu jako je například historik Jan Rataj, neboť jsou to „čistě“ jen odborníci.

Když byli do Rady Ústavu zvoleni lidé zasvěcení do plánu ČSSD změnit ÚSTR, ze začátku všichni pouze mlžili. Jen Michal Uhl, poté se stal v prosince 2012 členem Rady Ústavu se svěřil přátelům, že politici mají požadavek kompletní změny instituce včetně personálních čistek.

Vy si děláte srandu

Badatel undergroundu František Stárek Čuňas, v naivní víře, že jde o nějaké „nedorozumění“ ze strany sociálních demokratů vůči ÚSTR, si v létě 2013 si vyjednal osobní audienci u místopředsedy ČSSD Lubomíra Zaorálka. Jelikož se jednalo o neformální setkání, navíc zprostředkované zevnitř politické strany, bývalý učitel marxismu-leninismu mu zcela otevřeně řekl, že v Československu „žádná totalita od roku '68 do roku '89 nebyla. A že každý zaměstnanec Ústavu, který tvrdí, že byla, rozdmychává ve společnosti primitivní antikomunismus. A že proč nebádáme taky o zahrádkářích, o způsobu trávení volného času, proč nezkoumáme, že normální lidi se tehdy neměli materiálně špatně. Že přece problémy s bezpečností měla jen malá skupinka.“ (LN 24.8. 2013)

Jak je zvykem u většiny politiků, i místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek zveřejněné názory okamžitě popřel jako „absurditu“, přestože rozhovoru byl přítomen i další svědek. Nastala obdobná situace jako v případě jeho stranického kolegy Michala Haška, který taky zapomněl... na svědky.

Nikomu z ČSSD a jejich sympatizantů nevadilo dlouhodobé lhaní ve vztahu k ÚSTR, protože se netýkalo vnitrodruhové politické morálky, ale jen „lhaní na veřejnosti“.

Politický „puč“ v ÚSTR byl motivovaný ideologicky, ale motorem bylo předvolební opojení, neboť ČSSD byla dlouhodobě narkotizována pravidelnými průzkumy, které slibovaly, že strana bude pohodlně vládnout v koalici s KSČM. To byla jediná legitimita pro změny, následně realizovanými i mladými politruky v ÚSTR, dosazenými ČSSD.

Památná věta místopředsedy ČSSD Zdeňka Škromacha, který v reakci na předběžné výsledky voleb prohlásil „Vy si děláte srandu!“, odhalila prvotní a částečné politické vystřízlivění, které však okamžitě otevřelo prostor pro stranický rozkol a hledání viníků za volební neúspěch.

Navzdory ideologickým prognózám politologa-pučisty Lukáše Jelínka, který dlouhodobě razil názor (podobně jako jeho kolega Jan Bureš), že nejvhodnější model levicového vládnutí a řešení je „otevřená koalici ČSSD a KSČM“, tudíž „podaná ruka ČSSD by neměla minout ani komunisty“ (Deník referendum 10.5. 2012), parlamentní volby v roce 2013 ukázaly, že si občané naopak nepřejí, aby v zemi vládlo například „koaliční uskupení ČSSD, KSČM a SPOZ, které by disponovalo silou 131 poslaneckých hlasů“. (SANEP.cz)

Fierlingerizace ČSSD a příčiny volebního neúspěchu

Existuje mnoho složitých příčin a okolností volebního neúspěchu ČSSD, přesto jeden z nich lze konkrétně a personálně zpětně analyzovat.

Praha nemá tradičně silnou volební základu voličů KDU-ČSL. V parlamentních volbách v roce 2006 získala KDU-ČSL jen 2,17 % a v roce 2010 4, 84 % . Skutečnost, že v předčasných volbách 2013 překročila tato strana povinné kvórum a získala 5,46 % , je neodmyslitelně spjato právě s „nelegitimně“ odvolaným ředitelem ÚSTR Danielem Hermanem, který v pražském obvodě získal poslanecký mandát za KDU-ČSL.

Ačkoliv sociálnědemokratická trimúrti zastoupená Bohuslavem Sobotkou, Lubomírem Zaorálkem a Jiřím Dienstbierem, prosazující „fierlingerizaci ČSSD“, ve spolupráci s pučisty v ÚSTR po několik měsíců produkovala propagandistickou negativní kampaň ve snaze Daniela Hermana kriminalizovat, voličská veřejnost pučistům neuvěřila, a to navzdory silnému angažmá samotných radních Ústavu Michala Uhla, Lukáše Jelínka, Jana Bureše a Emílie Benešové, v čele s Petruškou Šustrovou, která na místo řádně zvoleného ředitele narychlo, (bez výběrového řízení), prosadila svou letitou kamarádku Pavlu Foglovou, mediálně známou z praní špinavých peněz pro ODS v roce 1996.

Politicky kořistnické rozkládání

Byť jsou to především sociální demokraté, kteří si vypůjčili mnohé teze o „ rozk(l)rádání státu“ od politoložky Vladimíry Dvořákové, ve vztahu k ÚSTR se ukázali, že i pro ně je státní správa jen kořistnickým prostorem „pro relativně lukrativní zaměstnání různých kamarádů (loajalita k rozhodování je pak ještě lépe zajištěna)...a že ve státní správě se tak vytváří skupina lidí, kteří výrazně ovlivňují rozhodování, ale přitom nenesou za rozhodnutí zodpovědnost.“ (Dvořáková Vladimíra)

Pokud bude ČSSD jako celek analyzovat konkrétní volební neúspěchy, měla by být schopna rozpoznat, že jednou z detailních příčin je puč v ÚSTR, za který je přímo zodpovědný Jiří Dienstbier, Lubomír Zaorálek a Bohuslav Sobotka a kteří za pomoci Petrušky Šustrové a fierlingerizačnímu týmu mladých politruků ukázali občanům jak se v praxi „rozk(l)rádá stát“.

Přesně podle dlouho připravovaného scénáře, založeném na „loajalitě k rozhodování“, právě poslední den, kdy předsedkyni Rady Ústavu Petrušce Šustrové končil mandát, pověřila na veřejném zasedání (29.10.2013) svou ředitelku ÚSTR Pavlu Foglovou, aby začala realizovat takové organizační změny, na jejichž základě bude instituce natrvalo zbavena možnosti digitalizovat komunistické archivy a přijde o jednu třetinu zaměstnanců vykonávající tuto činnost, neboť přejdou pod jiný správní úřad - Archiv bezpečnostních složek. Pointa spočívá v tom, že ani archiváři si nepřáli, aby Ústav pro studium totalitních režimů vznikl.

Tvrzení místopředsedy ČSSD Milana Chovance, že začátek propadu preferencí a volebního neúspěchu sociální demokracie je spojeno až s podporou ČSSD Rusnokově vládě, neboť „zmizelo pravolevé vnímání a my jsme de facto uspokojili levicové voliče, že je levicový prezident, levicový Senát a je de facto levicová vláda“, je nejen časově mylné, ale je mylné především eticky. Dichotomizované „pravolevé vnímání“ zmizelo s postupnou ztrátou politické paměti a s procesem „fierlingerizace“, v jehož důsledku se realizoval i puč v ÚSTR, ale etické vnímání zmizelo na základě dvojí morálky.

Určitá skupina sociálních demokratů je proto politicky a morálně zodpovědná nejen za volební neúspěch a ztrátu „pravolevého vnímání“, ale z velké části je zodpovědná za „rozk(l)rádání státu“. Skutečným problém ČSSD totiž není krátkodobé dvojvládí ve straně, v jehož důsledku se „lhalo se dovnitř“, ale dlouhodobé jednovládí, kdy se trvale, ve věci puče v ÚSTR, „lže na veřejnosti“.