Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková, která se zúčastnila předávání výročních cen 25. ročníku Českého lva 2018, na kterém zazněla i výzva odsuzující útoky proti ČT, se na základě svého „problematického pocitu“ rozhodla na Facebooku napsat, že „Zemana, Okamuru nebo Babiše neporazíme kecama o demokracii a svobodě. Porazíme je jenom, když získáme zpátky důvěru lidí, na který totálně okatě serem.“ Následně v pořadu Českého rozhlasu plus Pro a proti, který měl v názvu truistickou otázku Měli by se umělci politicky angažovat a jak? (11. 3. 2018), prohlásila, že postrádá ze strany třídy privilegovaných projev solidarity s „normálními lidmi“, kteří nevstupují do veřejného prostoru. Podle Rychlíkové je třeba těmto „normálním lidem“, kteří sociálně trpí, jako například Romka na sídlišti, nabídnout alternativní vizi, která jim zaručí právo na důstojný život. Publicistka apodikticky prohlásila, že společenská nespokojenost, ať se projevuje volbou Babiše, Zemana, Okamury nebo komunistů, má materiální důvody a že mladá generace má dnes možnost cestovat pouze hypoteticky. Podle ní jsou pojmy demokracie a svoboda zcela vyprázdněné.

Teorie třídní indiference

Po zemanovském rozdělení společnosti na pochybnou „pražskou kavárnu“ a obyčejnou společnost přišla levicová aktivistka Apolena Rychlíková s rozdělením společnosti na třídu „privilegovaných“ a třídu „normálních lidí“. Kdo je podle ní ona privilegovaná „třída“, vysvětlila v rámci svého pseudobourdieuovského pojetí: jsou to finančně a intelektuálně saturovaní lidé, kterým se dostalo vzdělání, tedy kulturního a sociálního kapitálu, který této třídě umožňuje vstupovat do veřejného prostoru. Jinými slovy, třída „normálních lidí“ není finančně a intelektuálně saturovaná, nedostalo se jí vzdělání, je bez kulturního a sociálního kapitálu, a proto nemůže vstupovat do veřejného prostoru. Teoretickým nedostatkem Rychlíkové představy je skutečnost, že míchá sociologické bourdieuovské pojmy s explicitními politickými kategoriemi, jako je Marxovo pojetí třídy, charakterizované antagonistickým konfliktem.

Podobně jako buržoazní marxisté útočili na vlastní „třídu“, i Apolena Rychlíková opovrhuje „privilegovanou třídou“, přestože z ní sama vzešla. Její otec Břetislav Rychlík je známý herec, režisér a vysokoškolský pedagog, tedy představitel oné „saturované“ třídy s významným kulturním a sociálním kapitálem. Dcera pocházející z této „saturované“ rodiny a „privilegované“ třídy si neklade otázku, zda ona „normální třída“, která volí Babiše, Zemana, Okamuru nebo komunisty, je skutečně „třídou“. Tedy zda existuje opravdu nějaký jednoduchý společný znak, který by spojil nejrůznější voliče do ikonicky klišovitého obrazu Romky na sídlišti. Zatímco marxisté tvrdili, že kapitálově privilegovaná třída vykořisťuje třídu dělnickou, režisérka obviňuje kapitálově symbolickou třídu na základě pochybné teorie indiference, že privilegovaná třída na „normální“ třídu „sere“.


Zemanovská parcelizace společnosti

Zemanovský způsob myšlení není Apoleně Rychlíkové tak cizí, jak by se mohlo zdát, a to nikoliv na základě jejího expresivního vyjádření, ale na základě zjednodušeného antagonistického rozdělování české společnosti.
Ve své teorii třídní indiference má dogmaticky předem jasno. Nemusí si klást kritickou otázku z pozice sociologie, filosofie nebo teorie chaosu, zda nestabilita sociálních vrstev, jejich prostupnost nebo sociální kapilarita neformuje společnost ve skutečnosti chaoticky. Stejně tak nemusí kriticky zkoumat svůj předpoklad, zda se dá tato „normální“ třída opravdu jednoduše získat pro dobrou politiku jen na základě zlepšení materiálních podmínek (viz českochorvatský dokument Jana Geberta z roku 2018 Až přijde válka). Rychlíková nemá ani potřebu zkoumat, zda lidé, kteří volí například politické hnutí ANO, nejsou náhodou „třídně“ stejní lidé, jako je ona sama.


Mýtus racionálního voliče

Obdobně dogmaticky působí její tvrzení, že existuje lineární vztah mezi společenskou nespokojeností vymezenou konkrétními příčinami a politicky dobrým rozhodováním. Její předsudek, že větší sociální solidarita mezi třídou privilegovaných a neprivilegovaných přinese adekvátní zpětnou politickou vazbu, zcela ignoruje chaotickou komplexitu a stochastiku lidského rozhodování. Americký ekonom Bryan Caplan v knize Mýtus racionálního voliče klade nepřímo otázku: Proč kandidát jdoucí na ruku bohatým celkově získá 55 % všech hlasů, ačkoliv 65 % voličů je chudých?

Apolena Rychlíková jako kritička vlastní třídy si představuje diskursivní svět politiky, jako by byl složen z pojmových nádob, které se mechanicky naplňují a vyprazdňují. Proto tvrdí, že takové pojmy, jako je demokracie nebo svoboda, jsou dnes zcela vyprázdněné. Jenže celá řada myslitelů 20. století, kteří kriticky uvažují o jazyku a pojmech, by takovou představu jazyka označila za „neoprávněný pesimismus“, protože jazyk není statické, ale dynamické médium. Navíc ve vztahu ke skutečnosti je důležitá ontologická stránka jazyka. Je snad podle jejího pesimistického názoru politická svoboda v naší zemi zcela vyprázdněná? Je snad v kontextu například vysoké rozvodovosti zcela vyprázdněný taky pojem lásky?


Za hranou zmateného vystresovaného pocitu

Někteří myslitelé, jako například Vilém Flusser, interpretují jazyk jako dynamickou síť, jejíž oka se zmenšují, nebo naopak zvětšují. Mohli bychom hovořit například o hustotě nebo řídkosti ok svobody, která se dynamicky zmenšují nebo zvětšují, podle toho, jak je svoboda politicky možná, a zejména jak svobodu sami promýšlíme a artikulujeme v jazyce. Bohužel Apolena Rychlíková politickou svobodu příliš nepromýšlí. Nemá totiž nemá ráda „kecy o demokracii a svobodě“. Vystačí si s levicovými heslovitými výkřiky a ideologickými obrazy třídního sociálního imaginárna: například saturovaným obrazem „normální Romky na sídlišti“. Že i na počátku 21. století jsou u nás ženy stále znevýhodňované, je samozřejmě nezpochybnitelná skutečnost, to je ovšem jiný problém.

Dokumentaristka si neuvědomuje, že se dostala za hranu svého zmateného vystresovaného pocitu, a to na základně svého sociálního puritánského asketismu, když se ocitla při udílení ceny Český lev v prostředí filmového průmyslu, na které není moc „zvyklá“ a které považuje za „nejuzavřenější bublinu“.

Její reakce, která by se na první pohled mohla jevit jako romanticky sympatická právě svým důrazem na sociální solidaritu, je ve skutečnosti hluboce problematická svou útočnou nesnášenlivostí a intolerancí, počínaje tím, jak je znechucena vlastní třídou privilegovaných, kdy nejen iracionálně a paušálně obviňuje svou „třídu“ z indiference, ale kdy ji zejména dokonce téměř psychopaticky obviňuje ze „všeho problematického ve společnosti“.

To, co se mylně může jevit jako politicky pubertální kritika vlastní třídy, má v sobě hlubší vadu: Apolena Rychlíková zaměňuje etiku solidarity s politikou. Své „třídě“ totiž nevytýká to, že nemá svědomí, ale že se politicky nestará o druhé.


Každý musí za sebe hájit svou věc před Bohem

Zdá se, že levicová aktivistka je „třídně“ rozpolcená. Na jedné straně nedokáže odejít například do undergroundu, na druhé straně nedokáže ani odmítnout ocenění, které jí nabízí její vlastní privilegovaná establishmenťácká „třída“. Že ale této saturované skupině nerozumí, dokazuje její vlastní věta: „ani ve snu by mě nenapadlo, že vyhrajem“.

Vzhledem k tomu, že mladá režisérka se sama dlouhodobě pohybuje v bublině sektářské levicové „Rodiny“ (viz její studentský ročníkový dokument Rodina, 2013), která se vyznačuje nejen vzájemným vylučováním, ale i opiovou pseudonáboženskou vírou, že její členové jsou pravými obhájci a uctívači nejvznešenější Spravedlnosti, je třeba si připomenout, že komunistická ideologie se v první polovině 20. století prvotně vyznačovala podobně třídně agresivními verbálními útoky. Dá se paradoxně konstatovat, že jestliže svoje dokumentární dílo Rodina uvádí citátem Slavoje Žižeka, který tvrdí, že naše osobní zkušenost je lež, a že pravda je naopak „venku“, v tom, co děláme, pak pravda o Apoleně Rychlíkové se skrývá v její navenek proklamované intoleranci.

Významný rakouský spisovatel a humanista Stefan Zweig, který ve svém díle Svědomí proti násilí zliteralizoval převratnou teorii snášenlivosti a tolerance protikalvinistického učence Sebastiana Castellia, napsal, že indoktrinovaný asketa je nejnebezpečnějším typem despoty. Česká společnost přirozeně potřebuje i levicovou kritiku, nikoliv však kritiku nesnášenlivou a intolerantní, která napomohla Miloši Zemanovi nebo Tomiu Okamurovi k politickému vítězství.

Stefan Zweig v souvislosti s tolerancí a snášenlivostí připomíná Castilliova slova, která byť míří na státní instanci, platí i v případě politického ideologického vměšování se do vnitřního světa mravních, náboženských nebo uměleckých názorů, které je nutno považovat za přehmat a zásah do nezadatelných osobních práv. „Za svůj vnitřní svět není nikdy své státní instituci zodpovědný a nemůže být za to k zodpovědnosti volán, neboť každý z nás musí za sebe hájit svou věc před Bohem.“