Transkulturní česká zaostalost
V roce 1894 přinesl časopis Naše doba s podtitulem Revue pro vědu, umění a život sociální, jehož redaktory byli v té době filosofové T. G. Masaryk a František Drtina, článek s názvem „Ženská otázka v Americe a v Čechách“. Text upozorňoval na skutečnost, že v Americe se žena vyznačuje jiným druhem existence a společenským postavením než u nás. Například má zájem nejen o politiku a náboženství, ale i volnost obecně společenskou, kterou dokládala také skutečností, že v té době už v některých amerických státech měly ženy volební právo.

Autor článku popisoval, jak ho fascinovalo, že tamní ženy mohou veřejně studovat bohosloví a zastávat i úřad kazatelský. Nakonec upřímně napsal: „Autor nerozumí tomu zcela, ale cítí, že to je dobré.“ V Čechách však byl americký feminismus dlouho vnímán jako scestí a trvalo čtvrt století, než politické právo získaly i české ženy. Františka Plamínková, jedna z prvních významných českých feministek, popravená za nacismu, si opakovaně stěžovala na českou zaostalost za Západem.

Ironie nebo cynismus?
V tomto kontextu je poučné sledovat reakci některých českých žen na americkou kauzu spojenou se sexuálním násilím producenta Harvee Weinsteina, která spustila spontánní reakci zejména jeho mnoha obětí, nazvanou Me Too. Zatímco mocný producent obviňovaný ženami ze znásilnění, vyhrožování násilím, sexuálního obtěžování, obscenit a vulgarit dnes čelí žalobě newyorské prokuratury, bývalá česká ministryně spravedlnosti a právnička Daniela Kovářová ve svém ironickém článku „Sex z našich životů vymýtíme. Chceme tučné odškodnění z mužů za to, že jsou muži“, doporučuje českým ženám, aby si podobně jako americké ženy vybraly vhodný objekt, který je „na vrcholu slávy, ideálně stále ještě mocný a v každém případě movitý“, a získaly tučné odškodné. Zároveň radí českým ženám rozpomenout se na emotivní zážitek, který je negativně ovlivnil a traumatizoval. K tomu ale cynicky dodává „co na tom, že vzpomínky jsou neprokazatelné a vždy subjektivní, obzvláště pokud nikdo třetí nebyl nablízku“.

Svým pseudojuristickým žargonem ilustruje transkulturní zaostalost a absurditu vlastního myšlení, jako by hranice objektivnosti sexuálního násilí začínala až veřejným znásilněním za přítomnosti mnoha přihlížejících svědků. Autorka textu si samozřejmě neklade kritickou otázku, zda je vtipné, anebo spíše cynické sekundárně prezentovat oběti sexuálního násilí jako zdatné ekonomické vysavačky slavných, mocných a movitých mužů.

Bytí pro muže, nebo pro sebe?
Sexuoložka a psychoterapeutka Hana Fifková ve svém textu „Záludná úskalí kampaně Me Too“ zvolila sice vážnější styl, který je ale ve svém důsledku o to více explicitně regresivní. Kampaň Me Too jí připomíná zábavnou hru z puberty, když ji spolužáci plácali „přes zadek“, zatímco „naším (ženským) úkolem bylo co nejvíce pištět a nadávat“. Za povšimnutí stojí, jak srovnává nesrovnatelné – adolescentní nestrukturované chování s jasně definovaným násilím světa dospělých.

Antipsychoterapeutická formulace „obě strany to bavilo a nikoho z nás nenapadlo to jakkoli řešit“, se tak stává klíčem k transhistorické poznámce Františky Plamínkové, která měla naopak hluboké důvody, proč ženskou otázku „řešit“. Vycházela totiž z feministické ontologické zkušenosti, kterou popisovala jako „osamělost v zápase“, a z politického poznání či vize, že žena je na světě nikoli „pro muže“, ale „pro sebe“. Ženy, které se spontánně postavily proti molochu sexuálního násilí typu Harvee Weinsteina, sdílejí podobnou ženskou zkušenost osamělosti v zápase, a proto se rozhodly pro solidární veřejné vystoupení.

Sebeobranný apokalyptický diskurs
Hana Fifková je však saturována tradiční transkulturní zaostalostí, proto současné spontánní veřejné vystupování žen v rámci Me Too popisuje jako výmysl jakýchsi „progresivistů“, kterým došla témata poté, co byla práva žen „vybojována“.

Pisatelka článku se vlastně přiznává k neznalosti základního „práva“ žen, kterým je „bytí pro sebe“ nedeterminované násilím a strachem. Je však dostatečně saturována v dominantní české kultuře, v níž se donekonečna replikují intelektuální a emocionální bariéry typu „k čemu feminismus?“, když ženy získaly stejná práva jako muži! Proti čemu bojuješ, když tvá práva jsou už vybojována, tvrdí současná sofistka, kterou zjevně netíží otázka, proč ženy tak dlouho mlčí, přestože se staly obětí sexuálního násilí. Známá sexuoložka jakoby nevěděla, že například dirigent, dnes již rozpuštěného pěveckého sboru Bambini di Praga, Bohumil Kulínský, který byl odsouzen až v roce 2009 za zneužití 19 nezletilých sboristek, zneužíval nedospělé dívky čtvrt století, tedy už od roku 1984. Zato má preferenční intelektuální potřebu kriticky poukazovat na to, jak některé ženy hovoří o tom, že je někdo před čtyřiceti lety poplácal po zadku.

Panická forma myšlení
Na závěr svého textu se psychoterapeutka zcela vážně vyznává z pocitu, že se jí stýská po „starém“ světě, čímž myslí svět, kde se ženská otázka neřešila. A aby své anachronické apologii dodala zdání důvěryhodnosti, psychoterapeuticky straší nejrůznějšími výmysly: že vzniká podivný svět, v němž pubertální chování chlapců bude klasifikováno jako deviantní chování, muži díky kampani Me Too získají dysfunkční identitu, neboť se „nemohou prostě nijak bránit“, a milenci si budou muset před koitem udělit písemně formulovaný „informovaný souhlas“.

Není signifikantní, že v reakci na nejrůznější emanační proudy týkající se „ženské otázky“ ve společnosti opakovaně vzniká panická forma myšlení, která generuje ustrašené vize světa? Není ale apokalyptická vize bytí ve světě společenským sebeobranným diskursem, který má zpochybnit ontologicky feministický nárok „bytí pro sebe“?

Prosba Milady Horákové
Nostalgicky sentimentální vzpomínání Hany Fifkové na dobu, kdy se ženská otázka neřešila, skrývá v sobě hlubokou politickou pointu. Ten idylický čas byl ve skutečnosti dobou komunistické normalizace. Byla to doba, v níž ženská otázka a feminismus byly odstraněny marxistickou revolucí, tedy popravou političky a feministky Milady Horákové, zrušením ženských spolků a nastolením dlouhodobé insistence feministického diskursu, jakékoliv svobodné politické formy ženské existence, subjektivity a tělesnosti. Takže prosba Milady Horákové, kterou vyslovila v jednom ze svých posledních dopisů napsaných před popravou, „položte za mne kytičku k desce mé mateřské přítelkyně, popravené senátorky F. F. Plamínkové“, se v kontextu transkulturní české zaostalosti ukazuje být i připomínkou její dodnes nepochopené feministické filosofie.