„Doufám, že to není omyl a že vědí, co dělají“, tak zněla opatrná odpověď lingvistky, feministky a intelektuální celebrity Julie Kristevy, na otázku České televize jak došlo k její nominaci, neboť jako první žena obdržela Cenu Vize 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových v roce 2008. Spisovatelka obdržela celou řadu mezinárodních ocenění včetně ceny Hannah Arendtové.

Julia Kristeva odešla do Paříže z Bulharska v roce 1965 na základě vládního stipendia a záhy se stala redakční členkou levicového avantgardního časopisu Tel Quel do něhož přispíval například psychoanalytik Jacques Lacan, filosof Michal Foucault nebo Jacques Derrida, který byl v 80. letech vyhoštěn z komunistického Československa, když přednášel na bytovém filosofickém semináři chartisty Ladislava Hejdánka.

O deset let později po jejím ocenění v Praze, přinesla 28. března 2018 některá zahraniční média informaci, že bulharská státní dokumentační komise, která rozkrývá osoby pracující pro komunistickou tajnou službu, zjistila, že Julie Kristeva byla získána ke spolupráci už v roce 1970 pod krycím názvem Sabina. V té době byla podobně jako mnoho francouzských intelektuálů okouzlena maoistickou Čínou. Podle vládní komise se zachovaly dva operační svazky. Je známo, že neblaze proslulé bulharské tajné služby disponovaly rozsáhlou sítí agentů a informátorů (cca 100 000).


Cizinec uvnitř nás

Obdobně je možno i dnes říci „doufám, že to není omyl a že vědí, co dělají“ lidé ze státní bulharské dokumentační komise, kteří tuto závažnou informaci zveřejnili, protože pokud tato intelektuální celebrita spolupracovala s tajnou komunistickou policií, potom čtení jejích textů bude nutně podléhat radikální dekonstrukci. Například její text Cizost uvnitř nás o znepokojivé cizotě ve smyslu depersonalizace už nebude možno číst jenom prostřednictvím freudovské, ale spíše politické psychoanalýzy.

Julia Kristeva se ke zveřejněné informaci nejdříve nevyjádřila a na žádosti novinářů nereagovala. Posléze podle webového týdeníku Le Nouvel Observateur obvinění důrazně odmítla s tím, že se jedná o osobní útok.

Její reakce je zvláštní, neboť ačkoliv byla formována sémiotikou, analýzou jazyka a text byl pro ni „společenskou aktivitou“, reaguje způsobem jakoby dva zachované operační svazky s dobovými dokumenty nic neznamenaly. Místo aby kontrovala požadavkem „předložte mi dobové texty“, stěžuje si, že jí chce „někdo ublížit“. Připomeňme si jak jednal jiný francouzsky píšící „cizinec“.


Atentát na autora?

Ve stejném roce, kdy Julie Kristeva obdržela Cenu Vize 97, zpřístupnil Ústav pro studium totalitních režimů policejní dokument z roku 1950, který zveřejnil časopis Respekt. Mladý badatel Adam Hradilek zjistil, že student Milan Kundera, tehdy předák kolejí a zapálený komunista, přišel na obvodní policii, aby „udal“ antikomunistického kamaráda své kolegyně z vysokoškolských kolejí Miroslava Dvořáčka, který byl následně odsouzen k 22 letům těžkého žaláře.

První symptomatická reakce světoznámého spisovatele Milana Kundery žijícího ve Francii však byla, že se jedná o osobní útok: „atentát na autora“, a navíc i na nakladatelství, neboť právě začínal věhlasný frankfurtský knižní veletrh.


Dočkáme se opět globální obrany literárního monumentalismu?

Monumentalismus literárních dějin a „světoznámé“ autorství vykonalo své a proti nalezenému dokumentu z archeologie dějin zareagovaly nejrůznější kulturní a společenské instituce, například Akademie literatury české, francouzské nakladatelství Gallimard, významné osobnosti a slavní zahraniční spisovatelé, jako například Salman Rushdie, Gabriel García Márquez nebo Philip Roth. A přidala se i mocenská koalice známých spisovatelů zaštítěná kolegiálním diskursem „psaní“ a spojená generačně dobovým „duchem času“ (L. Vaculík, J. Škvorecký, E. Kantůrková, P. Kohout a M. Uhde ad.), která zpochybnila věrohodnost dokumentu a vyjádřila nelibost nad jeho zveřejněním. Obrana spisovatele Milana Kundery spojila i Václava Havla s Václavem Klausem.

Dočkáme se i v případě Julie Kristevy podobné globální obrany literárního monumentalismu místo historického vysvětlení?


Spolupráce s StB jako forma aktivního přetváření světa

Když byla v 90. letech zveřejněná informace, že básník, filosof, maoista a kultovní postava českého undergroundu Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, byl třikrát vázaným spolupracovníkem StB s krycím názvem Klíma, Mao a Oskar, nejdříve vše popíral a nakonec svoje udavačství ideologicky obhajoval obavou před hrozbou restaurace kapitalismu: „Pokud ti lidé skutečně jednali se záměrem obnovit kapitalismus, bylo mi lhostejné, jestli za to budou postiženi“, prohlásil dlouholetý agent tajné komunistické policie, který udával lidi z okruhu undergroundu, Charty 77 nebo „existenciálních kádrů“ jako byl filosof Jan Patočka.

Podle Mao Ce-tunga marxistická filosofie konstatuje, že otázka mimořádně důležitá tkví nikoliv v tom, abychom po pochopení zákonitostí objektivního světa byli s to vysvětlit svět, nýbrž v tom, abychom využili znalosti objektivních zákonitostí k aktivnímu přetvoření světa.

Dekonstrukce, tento původně filosofický podnět, který se stal součástí literární teorie, zpochybňující stabilitu významu a smyslu, se zdá být obohacen o nepředpokládanou chaotickou praxi utajovaného „cizího“ života v policejním totalitárním režimu.