V souvislosti s putovní výstavou Feminist Avant-garde – Art of the 1970s, která se uskutečnila v Domě umění města Brna na přelomu let 2018 a 2019, napsaly teoretičky umění Anna Vartecká a Vendula Fremlová, že zatímco ve druhé polovině 20. století západní feministické hnutí uvádělo svou agendu do oficiální-politické praxe, u nás nebyla tato vlna feminismu téměř zaznamenaná. Důvodem byly údajně politické okolnosti ze srpna 1968, tedy sovětská okupace a následná „normalizace“, které měly zastavit proces „chystaných sociálnych reforiem a debatu o feminizme a rode stihol podobný osud ako iné nonkonformné myšlienkové prúdy“ (Profil č. 1/2019). Tomuto teoretickému konstruktu však protiřečí fakt, že mnohé nonkonformní myšlenkové proudy se v tehdejším Československu mohly stát součástí například undergroundové kontrakultury, disentu, nebo mohly přežívat na alternativním okraji – na rozdíl od feministického umění a feminismu, které zde neexistovaly. Jinými slovy, feministickou avantgardu mohla stěží zastavit normalizace, protože nebylo co zastavovat.

Hledání ideologické náhražky

Je zjevné, že čím víc se česká společnost vzdaluje od historického pádu komunistického režimu, tím více se do popředí prodírá násilná a povrchní snaha přepisovat dějinnou absenci feminismu ideologickou náhražkou – ta má podobu fikce zdánlivě unikátního československého feminismu v období státního socialismu. O jeden takový historický surogát se pokusila doktorandka dějin umění na FF UK Marianna Placáková v textu Naděžda Plíšková a feministické umění za státního socialismu publikovaném 05. 12. 2019 na A2larm.cz.

Svobodné historické bádání v oblasti české feministické historie, provozované po roce 1989 Marii Bahenskou, Janou Malínskou, Janou Burešovou, Danou Musilovou, Marií L. Neudorflovou, Libuší Heczkovou, Martinou Pachmanovou a dalšími, nám v rozporu s východisky Marianny Placákové dokladuje, že feministické myšlení končí buď nástupem fašismu, nebo nástupem komunismu. Placáková tvrdí, že před rokem 1989 „u nás neexistoval silný feministický diskurs“. Před rokem 1989 ovšem neexistoval ani slabý diskurs. Stejně tak nepodloženě tvrdí: „O feministickém umění se dá mluvit i v souvislosti s obdobím před rokem 1989 – jen s tím rozdílem, že nenaplňuje obraz feministického umění, které v té době vznikalo na Západě.“ V katalogu Já, Naděžda Plíšková, vydaném ke stejnojmenné loňské výstavě, však Mariana Placáková tvrdí, že byť tato umělkyně nebyla seznámena s feministickým uměleckým diskursem, který vznikl na Západě, ve své tvorbě došla k obdobnému druhu feministické kritiky.


Ženy proti „zkomunisování“ společnosti

Počátky českého feminismu se datují do 19. století v souvislosti s náročným prosazováním žen v oblasti vzdělání, sdružování, přes zrod výrobních spolků. Ve 20. století se ženské hnutí orientuje na politickou oblast a získání občanských, tedy politických práv. Součástí českého historického feminismu byla ženská avantgarda a elita, která vytvářela a prosazovala nové vzory jednání a chování. Tento vývoj byl nejdříve přerušen v letech 1939 až 1945, a po roce 1948 ukončen popravou Milady Horákové, zrušením ženských spolků, uvězněním a emigrací celé řady ženských aktivistek.

Ve vyšetřovacím spise StB proti Miladě Horákové, který byl zaveden v září 1949 pod názvem „Akce Střed“, se nachází obálka s různými dobovými novinami. Mezi zabavenými dokumenty je i deník Svobodné slovo ze dne 24. února 1948. Tento list Ústřední orgán Československé strany národně socialistické, v jejímž vedení byla Milada Horáková, má na přední straně výzvu „Všem národním socialistům“ (Vyšetřovací svazek „Akce Střed“, archivní číslo 6301 MV, obálka č. V, s. 58) a na třetí straně novin je článek s názvem „Ženy dávají heslo: Teroru se neustupuje – Nedáme se a zvítězíme“. Článek informuje o tom, že se v době probíhajícího únorového puče uskutečnil 21. února 1948 ženský sjezd v Jihlavě, na kterém se sešlo přes 700 delegátek (!) a vystoupila řada žen, například předsedkyně Ústředí žen Československé strany národně socialistické Františka Zemínová, jež byla v roce 1950 odsouzena ke dvaceti letům vězení ve vykonstruovaném soudním procesu s Miladou Horákovou. Proti hrozbě „zkomunisování“ společnosti vydaly ženy společné prohlášení, na jehož konci je uvedeno: „Lid nepodlehl teroru černožlutému, národ nezničil teror nacistický, nedáme se proto zotročit ani terorem rudým. Heslo všech věrných Čechoslováků je: Teroru se neustupuje! Nedáme se a vyhrajeme. Zachráníme vlast před rudou porobou!“ Antikomunistická výzva žen, spojující svobodnou politiku a feministický aktivismus, vyšla v den, kdy začala nejen generální stávka na podporu Gottwaldovy vlády, ale i zatýkání, a kdy přestalo vycházet i Svobodné slovo.

Zkázu feminismu dovršila ženská ideopolitická válka, kterou vedly samotné komunistky, neboť se v duchu revolučního boje rozhodly po roce 1948 na základě marxistického třídního boje likvidovat své bývalé spolubojovnice za prosazení emancipace. Pro komunistky byly feministky pouze představitelky buržoazní společnosti, neboť i Marx a Engels zesměšňovali činnost ženských spolků jako „buržoazní parádu, v níž maloburžoazní paničky uplatňují své ztřeštěné nápady“ (M. Šolcová, Postavení ženy v socialistické společnosti, 1984).

Pro mnohé komunistky nebyl osobně, ani politicky žádný problém například shánět podpisy pod resoluci požadující trest smrti pro bývalé spolupracovnice, jako byla Milada Horáková, Františka Zemínová a další.


Čtyři charakteristiky feminismu

Feminismus se vyznačuje čtyřmi charakteristickými znaky, specifickým postojem, reflexí, vizí a hnutím – tj. 1) postojem proti systému, který ženy znevažuje, 2) reflexí, že pohlaví jsou formovaná společností a kulturou, 3) vizí, že je možno nespravedlivý a nehumánní systém změnit, 4) hnutím omezujícím znevýhodněné postavení žen ve společnosti a umenšující nadřazenost mužů (C. Kramarae, P. A. Treichler, A Feminist Dictionary, 1985). Je-li tomu tak, pak před rokem 1989 nemohl v tehdejším Československu existovat žádný feminismus, protože celé období se vyznačovalo nejen popíráním či potlačováním zmiňovaných charakteristik, ale zejména absencí specifické politicko-osobní subjektivity, která by reflektovala hluboké strukturální nerovnosti, jejichž prostřednictvím byly ženy v nejrůznějších oblastech společenského života diskriminovány a znevýhodněny. Neexistovala ani ženská avantgarda a elita, která by vytvářela a prosazovala nové vzory jednání a chování.


Historická ruptura a dekáda ideologického obratu

Proč však Placáková tvrdí, že se za husákovské normalizace vytvořil specifický český feminismus, který ženy vytvářely jen individuálně ve formě jakéhosi antihnutí a který nekorespondoval nejen se západním, ale dokonce ani s historickým českým emancipačním aktivismem?

Po pádu komunismu byla diskontinuita či historická ruptura českého feminismu tak ojedinělá, a to nejen v porovnání se západními zeměmi, ale i v kontextu místním, že se musel polistopadový ženský aktivismus nutně orientovat především na zvyšování základních znalostí o feminismu, což aktivistky dělaly například prostřednictvím genderových studií.

Je příznačné, že v devadesátých letech nebyla diskontinuita feminismu v Čechách nikým zpochybňovaná – ani samotnými aktivistkami, které tíhly k levici, ani těmi, které tíhly k pravici. Jak napsala lingvistka Jana Valdrová, československou společnost prostě minul specifický „pro-ženský diskurs“ (Sociologický časopis 37/2001).

Jenže v první dekádě 21. století dochází k obratu, protože levice začala zastírat historickou diskontinuitu, kterou vnímala ideologicky i existenciálně jako nesnesitelnou. Historická ruptura začala být zakrývána například tím, že některé levicové feministky samy sebe ahistoricky přesvědčily, že už „v samotné levicovosti je feminismus implicitně obsažen“ (T. Stejskalová, Kongres žen 2015, Ženy a média).

Eo ipso: feminismus byl implicitně obsažen i v totalitární komunistické epoše.

Ve stejném období se začal ideologizovat i koncept gender studies a stal se nástrojem, jak zmírnit nesnesitelnost historického ženského nebytí a zároveň zneviditelňovat historickou propast. V sociologii se například zrodila antifeministická a technokratická teorie „vyvlastněného ženského hlasu“, podle které socialistický stát po roce 1948 ženská hnutí sice zakázal, ale přivlastnil si jejich agendu (H. Havelková, L. Oates-Indruchová /eds./, Vyvlastněný hlas. Proměny genderové kultury české společnosti, 2015). V literární historii se zrodila teorie feministické „schizofrenie“, podle níž komunistické spisovatelky, například Marie Majerová, byly vlastně utajené schizofrenní feministky (D. Nývltová, Femme fatale české avantgardy. Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu, 2011) Spustila se ideologická tiráda, že socialistickou emancipaci dostaly ženy od komunistického státu vlastně „darem“ (Alena Wagnerová) a že české ženy jsou na rozdíl od západních feministek hluboce emancipované, pouze si toho nejsou sami vědomy (Jiřina Šiklová).

Jak je patrno, historická ruptura se překlenuje jednou schizofrenními feministkami, podruhé vyvlastněným ženským hlasem, jindy nevědomou emancipační identitou českých žen. Vše bylo a je zaštiťováno populárním revizionistickým truismem, že „život za komunismu tak černobílý nebyl“.


Fašisticko-komunistické pojetí svobody

Dlouhodobě se vytváří se dojem, jako by specifický postoj, reflexe, vize a hnutí stejně jako vědomí vlastní svobody nebo tvorba specifické subjektivity a tělesnosti nebyly potřebné.

Pseudofeministický český nonsens se stal v některých médiích a v akademických a levicových kruzích uznávaným ideologickým smyslem. A to ne ledajakým: je to akademická, tudíž sofistifikovanější obdoba populárního tvrzení, že za komunismu existovaly přece jenom „jistoty“ v podobě „vyvlastněného ženského hlasu“, „emancipační identity“ nebo dokonce „feministického umění“.

Tento nonsens je zahalen do povrchního balení „genderového“ žargonu. Socioložky genderu Libora Oates-Indruchová a Hana Havelková například tvrdí, že stát, který zlikvidoval feministické hnutí, přebírá jeho agendu jako feministický „vyvlastněný hlas“, a spíše než pojem „nucená emancipace“ navrhují používat pojem „vyvlastnění“, který je dle nich „obdobou vyvlastnění ekonomického, kdy komunistická moc odňala majetky jejich vlastníkům s přesvědčením, že je bude centrálním plánováním spravovat lépe a právě za pomocí vědy“.

Poprava Milady Horákové, uvěznění Františky Zemínové a dalších žen, likvidace ženského hnutí i svobodná agenda prosazovaná nezastupitelným veřejným hlasem a touhou žen se dostávají do soukolí eufemizační genderové rétoriky, v níž je vše zvěcněno a zredukováno právním pojmem expropriace, který však vyjadřuje nikoliv zájem ženského hnutí nebo jednotlivců, ale totalitárního státu.

Teorie o komunistickém státu, jenž „vyvlastnil“ hlas těchto žen a agendu ženského hnutí, aby „suploval“ ženskou emancipaci, zapadá spíše do představy fašisticko-komunistického pojetí lidské svobody.


Fenomén českého antifeminismu

I Marianna Placáková tvrdí, že socialistický stát po roce 1948 ženská hnutí sice zakázal, ale „přivlastnil“ si jejich agendu. Argumentační zmatenost se ukazuje, když na jedné straně například píše, že „Plíšková se dá […] chápat jako skvělý příklad feministického umění vznikajícího v socialistickém Československu“, a na druhé straně ji charakterizuje jako ženu vyznačující se nejen absencí „ženské solidarity“ a sexistickým vztahem k druhým ženám, ale zejména závislostí na svém muži.

Placáková neusiluje historii poznat, a proto se také ani náznakem nevypořádává s fenoménem českého antifeminismu, který sdílel nejen komunistický režim a jeho rudé aktivistky, ale často i disent včetně jeho předních žen. Navíc běžné československé ženy chtěly působit spíše mainstreamově, nekonfliktně a konsensuálně než alternativně, subverzně a autonomně. Když v osmdesátých letech přijely italské feministky do Prahy, tak je české disidentky Olga Havlová a Jarmila Bělíková vnímaly tak, že jen „otravovaly“ (O. Stankovičová, Chtěla bych být čarodějnicí, Revolver Revue č. 10/1988). Pro Stankovičovou byl feminismus, tak jak žil na Západě, něčím, o čem sice nikdy „zvláště nepřemýšlela“, na druhé straně ale měla za to, že je to „blbost“. I pro Václava Havla byl feminismus „dada“, tedy něco bezděčně legračního pro svou vážnost (Anatomie jedné zdrženlivosti, in: Vilém Prečan /ed./, Do různých stran, 1989). Nepřemýšlet o něčem, ale předem si myslet, že to je „blbost“, stejně jako zakládat identitu na neuvědomované emancipaci, je rub a líc věci, která dnes slouží k budování feministického pomníčku socialistického Československa, jenž je unikátní také v tom, že se vymezuje i vůči „otravnému“ a „adolescentnímu“ západnímu feminismu (J. Šiklová, Rozumí Západ našim ženám?, Listy č. 5/1991).


Stačí vykreslit manžela jako sobecké hovado?

Doktorandka dějin umění tvrdí, že „nerovné postavení muže a ženy Plíšková dokládala na vlastní pozici a na postavení svého muže, sochaře Karla Nepraše. Ten je vykreslen jako sobecké hovado, které jí s ničím nepomáhá, takže má dost času na vlastní tvorbu i na popíjení s přáteli, a navíc vyžaduje krmení.“ Samotné vědomí nerovnosti však ještě nikdy žádnou feministku nevytvořilo a Naděžda Plíšková není výjimkou.

Je příznačné, že pro naplnění představy o feminismu v socialistickém Československu stačí málo: vykreslit manžela jako sobecké hovado. Podobným vykreslováním mužů se ovšem vyznačovala značná část žen v socialistické společnosti, i těch zcela prostých a konformních, mj. proto, že nesly břemeno dvojí práce, neplacené péče, snášely domácí násilí atd.

Ani pouhé nadávaní na komunisty nevytvořilo žádné disidentské hnutí a ani pouhá šeptanda, koho komunisté opět zavřeli, vyhodili z práce nebo komu zakázali veřejně působit, taktéž neznamenala žádnou historicky významnou iniciativu.


Kuchyňskej pohled – česká verze feminismu

Marianna Placáková provádí ideologicky násilné „feministické čtení tvorby Plíškové“, a to podobným způsobem, jako když marxističtí historici „četli“ třeba husitské revoluční hnutí prizmatem třídního boje. Píše neproblematicky a zejména ahistoricky o „genderové politice prosazované socialistickým státem“, jako by tento analytický koncept byl součástí tehdejší politiky. Ve své ideologické interpretaci historii znásilňuje. Nedokáže diferencovat mezi pojmy, a proto se u ní překrývá ženský pohled s feministickým. Jako příklad údajné feministické perspektivy spojené s pozicí ženy ve společnosti cituje od Plíškové tyto verše: „Ty jsi balil děvenky / a já se balila / do sádla, / ujídajíc / ve svém čekání / tu z vodky, / tu z piva…“

Doktorandka dějin umění nechápe, že charakteristickým znakem většiny takových „zatraceně osobních“ ženských komentářů bylo a je, že se nikdy nestanou něčím „politickým“ („The personal is political“).

To, co některé disidentky označovaly za „přízemní feminismus“, byl i podle nich samotných jen „kuchyňskej pohled“, který nebylo možné ventilovat, protože by to „nadělalo takovou spoustu zlý krve“ a „ten mužskej by vždycky z hlediska ženský vypadal jako šašek“ (O. Stankovičová).

Pokud ale není veden zápas ani o osobní, ani o společenskou či politickou změnu, lze vůbec hovořit o feminismu?


Strach z dějin – bezkontextový feminismus

Pokusy ideologicky zmírnit nesnesitelnost ženského nebytí a propastnou historickou diskontinuitu jsou vedeny snahou vyhnout se reflexi politické a existenciální „prohry“, kterou naopak opakovaně připomínala v posledních dopisech před svou popravou politička a feministka Milada Horáková. Historická a existenciální nesnesitelnost feministické otázky vede dnes v Čechách ke snaze učinit ji definitivně snesitelnou, a to v takové míře, aby ji bylo možno prezentovat v ideologické vitríně vylepšených pseudofeministických dějin v období státního socialismu. Proto za třicet let od pádu komunismu nevznikla na akademické půdě žádná celistvá feministická studie, která by reflektovala osud Milady Horákové, jejích kolegyň, ženských spolků a ženského svobodného hnutí po roce 1948.

Strategie vylepšeného výkladu minulosti je zřejmá: otázku po specifickém bytí ženy je nutno redukovat na ontické záležitosti: třeba na roli Státní populační komise za normalizace (H. Havelková, L. Oates-Indruchová). Výsledkem je bezkontextová forma historie, která nemá v tomto případě nic společného s feminismem na Západě a nemá žádnou návaznost ani na předválečný český emancipační aktivismus. A co víc, nemá ani žádnou souvislost s komunistickými represemi a režimem po roce 1948, které byly namířeny i proti ženským spolkům a jednotlivým aktivistkám.

Tato bezkontextová forma levicové historie je motivovaná strachem z dějin, které nás svou pravdou znejisťují a ohrožují – nejde přitom ale jen o problém historické paměti.

U Marianny Placákové se nejedná o ojedinělý lapsus. Podle ní i akce Zorky Ságlové lze „interpretovat jako projev dobového feministického umění, které hledalo alternativní cesty k projevům moderní kultury“. Tento výklad je však přímém rozporu se samotným názorem Zorky Ságlové, která tvrdila, že žádné ženské umění neexistuje, nikdy ji netrápilo, zda je žena nebo muž, a svoje akce nikdy nevztahovala ke své tělesnosti, ale vždy jen k materiálu!

Bezkontextový feminismus je ideologická interpretační ipsace, která se vyznačuje tím, že se obejde bez názoru a postoje samotných historických aktérek-umělkyň.


Ukládá se kritický feminismus k zimnímu spánku?

Podle britského historika Nialla Fergusona je pro levice dodnes obtížné akceptovat fakt, že to, co se dělo v německých koncentrácích během druhé světové války, bylo jen opakováním gulagu: transporty v dobytčácích, selekce vězňů, holení hlav, nelidské životní podmínky, ponižující oděv, nekonečné zástupy, brutální a svévolné tresty, dělení na předurčené a odsouzené.

I současní představitelé Ruska jsou motivováni strachem z dějin, a proto se ohrazují proti tomu, když se například v roce 2019 čeští zákonodárci rozhodli zanést na seznam významných dnů ČR Den památky obětí invaze v roce 1968 a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Prezident Putin se ohradil i proti usnesení Evropského parlamentu o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, v němž se zdůrazňuje, že druhá světová válka byla „zahájena v bezprostředním důsledku neblaze proslulé smlouvy“, známé jako pakt Molotov-Ribbentrop, „jejímž prostřednictvím si tyto dva totalitní režimy s celosvětovými dobyvatelskými ambicemi rozdělily Evropu na dvě zóny vlivu“ (iDnes.cz, 12. 12. 2019).

Tento strach z dějin je velmi rozšířený a funguje nejen jako obranný mechanismus proti poznání minulosti, ale především proti poznání přítomnosti. Je pokračováním nechvalně známého režimu, který se snaží naše pocity, emoce, slova, věci i události neustále „normalizovat“.

Zatímco na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se feminismus v západní Evropě a USA „probudil ze zimního spánku“ (M. Pachmanová, Věrnost v pohybu: Hovory o feminismu, dějinách a vitalitě, 2001), u nás se, jak to vypadá, k němu pomalu začíná ukládat, aniž by se ovšem před tím společensky probudil. Stačí použít zázračný lék na spaní v podobě bezkontextového feminismu a doplnit ho nostalgií typu exprezidenta Václava Klause, který tvrdí, že samotný komunismus „nás“ od roku 1948 až do roku 1989 bránil před feminismem, který „v zákulisí Západu“ jen „bujel“ (rozhovor L. X. Veselého s V. Klausem seniorem, televize XTV, 10. 9. 2019). Pak bude společnost zbavena nepříjemné možnosti bezesných nocí strávených nad historickou nesnesitelností feministické otázky v rovině politické „prohry“.


Publikováno: Bubínek Revolveru 9. 1. 2020