Koncem června jsem měl čest být jedním z těch, kdo ve Stavovském divadle předávali Ceny Ď. „Ď“ jako poděkování za nezištnou pomoc potřebným či za podporu veřejně prospěšných institucí.

Asi stěží si lze představit místo vzdálenější atmosféře Stavovského divadla s jeho tmavozeleným sametem a vzpomínkami na Mozarta, než je Djoum – zaprášené okresní město na okraji pralesa v africkém Kamerunu. Přesto právě v Djoumu, kde pouliční prodavačky ze svých hrnců běžně servírují opičí maso, jsem si vzpomněl na Stavovské divadlo a rozhodl se, koho budu příště nominovat na udělení jedné z Cen Ď.

V Djoumu jsem se loni poprvé setkal s tamními strážci přírody. Zjistil jsem, že tito muži vedou při ochraně pralesa, goril a slonů nerovný boj s pytláky – a že zoufale postrádají základní vybavení jako jsou stany a boty.

Před třemi týdny jsem se do Djoumu vrátil, abych jim jménem Zoo Praha předal nezbytný materiál a techniku. Vojenské boty, v nichž bude chodit na hlídky do pralesa, obdržel i strážce Luc Akame.

Jakou to má souvislost s Cenou Ď?

Vybavení pro strážce přírody financujeme mj. z prostředků, které získáváme za staré mobilní telefony. Přinášejí nám je návštěvníci a za jeden pak inkasujeme deset korun.

Vím naprosto přesně, za kterých sedmdesát mobilů od nás dostal boty Luc Akame. Nasbírali je štamgasti v jednom výčepu až v Uničově a do Prahy nám je přivezla výčepní paní Jarmila.

Děkuji, milí štamgasti, děkuji, paní Jarmilo! Vy jste moji adepti na Cenu Ď!