Na sklonku roku mi přišlo několik dopisů. Byly od těch pracovníků zoo, kteří už před dlouhými lety odešli do důchodu a na něž jsme si vzpomněli s novoročním přáním a s kalendářem. V jednom z dopisů stálo:

„Řada fotografií z kalendáře má pro mne velký emocionální náboj, protože představuje druhy, na jejichž chovu v Zoo Praha jsem se aktivně podílel. Vzpomínám na Nigru i Heluš, příchod hrabáčů i na kasuáry... Pro Vás je to historie. Pro mne to byl smysl celého života.“

Po přečtení toho dopisu jsem si prošel kousek zahrady a snažil si vybavit, kdy která stavba byla vybudována, kdy který druh zvířete v ní začal být chován – a hlavně, kdo se o to tehdy zasloužil.

Uvědomil jsem si, jak málo toho vím. A to jsem si s minulostí Zoo Praha připadal svázán tisíci nitkami nejenom svých vzpomínek z prvních dětských návštěv, ale i z četby knížek jejího zakladatele prof. Jiřího Jandy, z pátrání po osudech Veleslava Wahla, jenž byl popraven komunisty, z natáčení vzpomínek jednoho z prvních poválečných ředitelů doc. Otakara Štěpánka (ten si osobně pamatoval ještě Františka Josefa II.!) či z mnoha setkání s prof. Zdeňkem Veselovským...

V letošním roce vstoupí Zoo Praha do své 80. sezóny, takže bude řada příležitostí si ty, kdo byli před námi, důstojně připomenout. Přesto mám pořád v hlavě větu „Pro mne to byl smysl celého života“. I když budeme vzpomínat hlavně na velikány jako byli Jiří Janda či Zdeněk Veselovský, určitě bychom neměli zapomínat ani na ty, kdo svou prací uskutečňovali jejich myšlenky – a kdo měli stejný smysl života jako my.