„Hlavně, aby se nám je podařilo hned ráno oddělit,“ obávala se paní Kardová, když jsme se v pondělí večer začali sjíždět v Dolním Dobřejově.

Tři klisny a hřebec, kteří se v těchto chvílích již nacházejí v přepravních boxech na palubě armádního letadla CASA, zhruba pět tisíc metrů nad zemí, byli tou dobou ještě se svými stády v rozlehlých dobřejovských výbězích. Kdyby se koně nenechali oddělit a museli bychom je nahánět po pastvině, náš plán by se začal hroutit jako domeček z karet. Odlet naplánovaný na 15 hodin by nešlo jen tak snadno odložit…

Když v šest ráno – o hodinu dřív, než bylo plánováno – přijelo první novinářské auto a koně zpozorněli, začali jsme se obávat, že dojde k nejhoršímu… Naštěstí se Kardovým podařilo asi o půl hodiny později oddělit nejprve Matyáše a posléze i klisny.

Poté koně jednoho po druhém veterinář Roman Vodička nastřelil šipkami s anestetiky. Když si omámení koně lehli, odebral jim krev (to aby ji už nemuseli odebírat veterináři v Mongolsku), dal jim dlouhodobě působící sedativa a vitamíny a poté antidotum. Jakmile se kůň začal stavět na nohy, naši chovatelé ho natlačili do přepravního boxu. Ten už byl vystříkaný speciálními feromony, které by během cesty měly koně uklidňovat.


Poslední přišla na řadu Kordula - a také to s ní bylo nejtěžší. Foto Miroslav Bobek

Zní to jednoduše, ale na napětí, které – nejen ve mně – vyvolával každý nezvyklý pohyb koní, asi do smrti nezapomenu…

Matyáš, Cassovia, Lima a Kordula… Zatímco první tři převaláci se do beden nechali naložit během dvaceti až pětačtyřiceti minut, s Kordulou to byla pořádná práce trvající přes hodinu! V jedenáct však nákladní vůz se všemi čtyřmi koni vyjížděl z dobřejovských vrat a nakládka do letadla ve Kbelích pak už proběhla jako zcela rutinní operace – ne nadarmo ji kolegové dvakrát nacvičovali.

To nejtěžší je ale pořád před námi. Let – a poté pozemní transport z Khovdu do Khomiin Talu. Čekají nás ještě perné chvíle.



Psáno pro Deníky VLP.