Srdce rezervace Ol Pejeta v Keni, kam byli ze Dvora Králové převezeni poslední severní bílí nosorožci, jsem pokládal za bezpečnější než Václavské náměstí. Důslednost opatření, která jsem tam měl možnost sledovat, mě v tom opakovaně utvrzovala.

Tato opatření zahrnovala nejen ploty či hlídky – ať už pěší nebo v autech -, ale i spolupráci s vesničany v okolí rezervace, nasazení psů a dokonce i malého letadla.

Mýlil jsem se. Loni v létě byl v Ol Pejetě zabit pytláky jižní bílý nosorožec Max, patrně nejpopulárnější obyvatel tamní rezervace a – jak neopomenul zdůraznit britský tisk – „mazlíček“ prince Williama.

Smrtí Maxe ve mně začala pohasínat naděje, že je ještě možné nosorožce zachránit. A tím nemyslím jeden poddruh nebo druh, nýbrž celou živočišnou skupinu.

Tlak pytláků, kteří je zabíjejí kvůli rohům, v poslední době enormně zesílil. V jižní Africe, kde žije asi 80% všech nosorožců, jich bylo v roce 2007 zabito 13. Statistiky následujících let jsou stále děsivější: 2008 – 83, 2009 – 122, 2010 – 333, 2011 – 448!

Za první dva měsíce letošního roku bylo na jihu Afriky povražděno už přibližně 80 nosorožců!

I zdánlivě příznivější minulá dekáda byla přitom pro nosorožce fatální. Vyhuben byl nosorožec dvourohý severozápadní, který do let 2003 až 2005 ještě přežíval v Kamerunu, a v přírodě vyhynul severní bílý nosorožec (jeho poslední jedinci žili v konžském národním parku Garamba; údajná pozdější pozorování nosorožců tohoto poddruhu v jižním Súdánu nebyla ani po letech potvrzena).

V této dekádě byl již vyhuben nosorožec jávský vietnamský, jehož poslední jedinec byl nalezen zabitý loni v říjnu, a situace nosorožců jako celku se jeví tragická, bez valné naděje na zlepšení.

Příčinou vraždění nosorožců jsou jejich rohy. Směřují do Vietnamu a do Číny. V tradiční medicíně je tam prášek z nosorožčích rohů používán odedávna, mimo jiné jako afrodisiakum, ale v poslední době se situace dramaticky změnila. Za enormním zvýšením poptávky jsou vedle rostoucí koupěschopnosti tamních obyvatel především „potvrzené“ zprávy o účinnosti prášku z rohů při léčení a dokonce i snad prevenci rakoviny.

Situace došla tak daleko, že jsou – a to i u nás – odřezávány rohy nosorožců v muzeích a je jenom otázkou času, kdy bude zabit první nosorožec v některé ze zoologických zahrad.

Řešením už zjevně nejsou bezpečnostní opatření - a obraz zoufalství dokreslují plány, že všem nosorožcům v jižní Africe budou odstraňovány rohy. Skutečně pomoci by mohla jedině rychlá a nekompromisní reakce mezinárodního společenství. Jinými slovy, vrcholných politiků. Čekat však něco takového v dnešním rozháraném světě bez iluzí a ideálů by bylo vrcholem naivity. Bohužel.

Nosorožcům, obávám se, tak již nemusí být pomoci.