To přece nejde, chodit jenom tak kolem uzavřeného vchodu do tajemné chodby!

Dlouho jsem si myslel, že za napevno přivařenou mříží u voliéry ibisů skalních máme v Zoo Praha jen nějaký pozůstatek po budování kanalizačního kolektoru (a neptejte se mě, jak jsem na to přišel). Jenže ze dne na den se můj náhled úplně změnil. Paní Hůrková, která na mou žádost sepisovala vzpomínky na pražskou zoo, se v kapitole věnované válečným letům zmínila, že v zoo byl nádherný protiletecký kryt, a to ve skále poblíž lvince. Starý lvinec přitom býval právě na místě, kde se dnes nachází voliéra ibisů skalních.

Takže žádné budování kanalizace za socialismu! Za mříží je něco jiného. Nejde však ani o kryt vyhloubený za války. Paní Hůrková hned v následujících řádcích napsala: „Byla to stará vinařská chodba, která údajně vedla až pod vinici sv. Kláry. Pro kryt bylo využito prvních asi padesát metrů od vchodu.”

Panečku!

Dlouholetým zaměstnancům Zoo Praha jsem hned rozeslal dotaz, co o té tajemné chodbě vědí.

„Dlouho se používala jako lednice pro stánek s občerstvením, který stál na ploše před skálou,“ napsala mi dr. Anděrová. „Nevím, jak byla chodba dlouhá původně, ale už na začátku 70. let byla zazděná, takže vedla jen asi padesát metrů daleko.“

„Podle toho, co říkal dr. Felix, chodba není dlouhá a je nebezpečná,“ sdělil mi dr. Kůs. „Je tam prý prohlubeň s vodou a buď metan, nebo oxid uhličitý. Někdy v 60. letech se tam byl podívat s L. Dobrorukou a O. Brodským. Jeden z nich se přiotrávil.“

K tomu dr. Anděrová ještě doplnila: „Dr. Felix se podle svého vyprávění pokusil s dalšími lidmi ze zoo proniknout dál, ale pak se jim začalo dělat špatně - nejspíš vlivem obsahu metanu -, takže z chodby odešli. Koncem 70. let pak byla zaslepena.“

To přece nešlo nechat jen tak. Spojil jsem se s panem Vojířem, který už půlstoletí prozkoumává pražské podzemí. O chodbě nic nevěděl, ale slíbil, že se pokusí něco zjistit a pak ji přijde prozkoumat. Štěstí, že mám tolik jiné práce i starostí, jinak bych déle než týden asi nespal. Přesto hned ráno v den, kdy měl pan Vojíř i s veškerým vybavením dorazit, jsme se s ing. Sumerauerem, šéfem našeho stavebního oddělení, vydali na předběžný průzkum.



„Je tam metan,“ varoval nás cestou kolega Petr Velenský. „Feldu odtamtud vynášeli v bezvědomí.“

Vchodem, ze kterého údržba předchozí den vyřízla železnou mříž, jsme vstoupili dovnitř. Na zemi se válely velké rozbité sklenice a kosti drobných zvířat. Zhruba po dvaceti metrech se chodba prudce zúžila, snížila a v zákrutech začala spadat do hloubky. Dál jsem se vydal sám. Mokrá podlaha klouzala, proklínal jsem se, že jsem si nevzal boty s pořádnou podrážkou a přilbu. Po několika metrech jsem začal mít pocit, že se nějak moc zadýchávám, i když rozumově mi bylo jasné, že to je účinek legend a nikoli metanu. To už mě ale i pan Sumerauer volal zpátky, a tak jsem se otočil k návratu.

Když jsem se špinavý vrátil do kanceláře, zavolal jsem panu Vojířovi a vylíčil mu náš průzkum. Ten jenom podpořil jeho domněnku, že půjde o štolu vykutanou za účelem těžby železné rudy. „Uvidíme se odpoledne,“ zakončil náš rozhovor.

V nejbližší volné chvíli jsem se zběžně podíval, co se píše o těžbě železa v Praze. „Dvakrát ve svých dějinách byla železářským centrem. Poprvé v době římské a za Germánů, kdy v oblasti mezi Roosveltovou ulicí, třídou Jugoslávských partyzánů a Vltavou pracovalo několik desítek železářských pecí, a podruhé v období 9. až 10. stol. a na počátcích českého státu,“ dočetl jsem se ve stati dr. Cílka. Dokonce se prý zdá pravděpodobné, že jméno Praha nevzniklo ani podle vyprahlosti vrchu, na němž stojí Pražský hrad, ani podle prahů ve Vltavě, nýbrž proto, že se tu odedávna pražila železná ruda.

Řada drobných důlních děl, která se nacházejí v okrajových částech Prahy, třeba naproti Troji v Dejvicích, však pochází až z 19. století, kdy zde Pražská železářská společnost pokusně dolovala železnou rudu. Tento podnik založený roku 1863 zanechal v české historii velmi významnou stopu (zanikl až znárodněním v roce 1945), ale z těžby železné rudy v Praze tehdy nic velkého nebylo.

Odpoledne jsme s panem Vojířem, který přijel vybaven mj. detekčními trubičkami na určení obsahu různých plynů ve vzduchu, opět vyrazili k chodbě. Pan Vojíř pokládal za téměř nemožné, že by v ní mohl být metan. Oxid uhličitý snad - ale ani to by v období, kdy je mezi venkovní teplotou a teplotou uvnitř chodby velký rozdíl, tudíž vzduch může dobře proudit, nemělo být příliš pravděpodobné.

Když jsme s přilbami na hlavách došli chodbou do místa, kde začíná prudce klesat, ukázal pan Vojíř na stěnu. „Podívejte. Šli dolů podle téhle žíly železné rudy. Jsme ve štole Pražské železářské.“

Společně jsme se po kluzké skále začali spouštět dolů. Chodba se klikatila, ale brzo jsme uviděli její konec. Uzavírá ji zával. A možná dál nikdy nevedla…

Pan Vojíř se do štoly se svými spolupracovníky ještě vrátí. Proměří ji, ale sotva se dá čekat nějaké velké překvapení. Tajemství jsme již společně odhalili. Můžeme vyloučit, že by šlo o prastarou vinařskou chodbu vedoucí pod Svatou Kláru; to je báchorka, kterou si nejspíš během náletů za druhé světové války vymysleli rodiče pro své vystrašené děti. Na druhé straně nejde ani o nedávné dílo. Krátce a jasně: Je téměř jisté, že máme v zoo asi půl druhého století starou štolu po Pražské železářské společnosti.