Po několikahodinové cestě z laoské metropole Vientiane do města Thakheku jsme si jen rychle hodili věci do hotelu a pod vedením francouzského přírodovědce Jean-Pierra Hugota vyrazili do místní tržnice. Příliš jsem nedoufal, že bychom v ní mohli nalézt něco zvláštního, ale chtěl jsem ji alespoň vidět. Před dvaceti lety v ní totiž britský zoolog Rob Timmins objevil světu dosud neznámé zvíře, kterému místní lidé říkají kha-nyou [kaňu] a které dostalo české jméno laoš. A právě kvůli němu jsme do Thakheku – a Laosu vůbec – přijeli.


Jean-Pierre nás vedl útrobami tržnice, až jsme došli k prodavačkám, které nabízely „zvěřinu“. Na svých pultících měly naskládané žáby, oškubaná mláďata mnoha druhů ptáků i dospělé vousáky či ireny a ovšem také krysy a veverky. Kolegové Pavel Brandl a Radoslaw Ratajszczak jednotlivá zvířata rychle určovali, jen s jednou rezavo-černou veverkou si nevěděli rady. Později se ukázalo, že jde o poddruh, který byl objeven teprve nedávno a ještě čeká na svůj vědecký popis.

Minuli jsme několik dalších trhovkyň – a náhle jsem mezi „bushmeatem“ zahlédl mrtvolky čtyř černých zvířátek s chundelatými, jakoby veverčími ocasy. Trhovkyně je přede mnou ihned schovala, nemohlo však být pochyb. Nikdy bych tomu nevěřil, ale krátce po příjezdu do Thakheku jsme natrefili na zvíře, které bylo do roku 1996 vědě neznámé a které se živé podařilo poprvé vyfotografovat až v roce 2006. Ta čtyři černá zvířátka byli laoši. Jinak také kočičí krysy, krysoveverky nebo laoské skalní krysy, odborně zástupci druhu Laonastes aenigmamus.


Poté, co Rob Timmins před dvaceti lety objevil první exemplář laoše, vypukl poprask. Tak zvláštního hlodavce ještě nikdo neviděl. Hlavu jako by měl z dikobraza, tělo z krysy a ocas z veverky. Krom toho nesl řadu starobylých znaků. Byl zařazen do nové čeledi – a zavedení nové čeledi u savců, to je senzace, k níž dochází jen naprosto výjimečně. Posléze se navíc ukázalo, že velmi podobní hlodavci byli popsáni z paleontologických nálezů; předpokládalo se ovšem, že vyhynuli zhruba před 11 milióny lety. Z laoše se tak stal Lazarův taxon, což jeho výjimečnost ještě podtrhlo. Přesto trvalo celých jedenáct let, než svět spatřil fotografie a video živého jedince. V květnu 2006 je pořídil čtyřiasedmdesátiletý americký penzista a amatérský ornitolog David Redfield, který se s tímto cílem vydal do Laosu a najal si místní lovce, aby mu jednoho laoše chytili.

Nevěřili jsme, že během naší cesty do Laosu uvidíme třebas jen jediného mrtvého laoše, ale nález na thakhekském tržišti v nás vzbudil naději i ctižádost. Následující den ráno jsme opět pod vedením zkušeného Jean-Pierra vyjeli z Thakheku na venkov. Krajina provincie Khammouan, jejímž je Thakhek správním střediskem, je velice výjimečná, a to nejen proto, že v ní během uplynulého čtvrtstoletí došlo k řadě objevů buď dosud zcela neznámých, nebo po desítky let nespatřených druhů zvířat. Velmi brzo jsme dojeli mezi tyčící se hřbety a homole zdejšího krasu, který je jedním z nejvýznamnějších ohnisek biodiverzity na naší planetě. Kde a jak v něm asi laoš může žít? dohadovali jsme se. Dodnes se o něm neví ani to, zda je to denní nebo noční živočich.


Asi po půlhodině jízdy jsme zastavili u stánků s občerstvením. Chvíle vyptávání – a ukázalo se, že v jedné z lednic jsou na prodej mezi Fantami, Coca-Colou a balenými vodami i laoši. Začínalo v nás klíčit podezření, že jsou loveni ve velmi vysokých počtech, což by vzhledem k omezenému areálu jejich rozšíření (kde navíc rychle stoupá hustota osídlení) mohlo vést k tomu, že budou brzo kriticky ohrožení, ne-li vyhubení. A toto naše podezření ještě zesílilo, když jsme přijeli na tržiště ve vesnici Ban Khok Sawan. Tamní nabídka „bushmeatu“ byla mnohem širší než v Thakheku a nechyběli v ní ani laoši. Do Laosu jsme se vypravili z podnětu týmu EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií) zaměřeného na malé savce, který došel k závěru, že vzhledem k potenciálnímu ohrožení laoše je třeba se pokusit o jeho chov v lidské péči. Naše poznatky získané jen za jediný den přitom dokládaly, že jeho situace je podle všeho mnohem horší, než kdo v Evropě předpokládal.

Ban Khok Sawan nám ale přinesl i radost. Jeden z tamních obyvatel měl jednoho živého laoše doma; snad proto, aby mu z na kůlech postaveného domku odpuzoval myši a krysy, anebo prostě jako domácího mazlíčka. Vynesl ho ven a pustil mezi kamení a suché trsy trávy. Podobné zvíře jsem ještě neviděl! Laoš nejevil nejmenší známky plachosti, rozvážně přecházel sem a tam a hledal něco k snědku. Neuvěřitelně se lišil od první kresby, kterou před dvaceti lety pořídil Rob Timmins a která obletěla svět. Na ní Rob zachytil vyzáblé zvířátko s nataženým ocasem – my jsme však před sebou měli lesknoucí se černou „veverku“ s klabonosou hlavou, která působila sympatičtěji než Chip a Dale dohromady.

Byla to skvělá tečka za první etapou naší výpravy za kha-nyou, laošem, a současně první krok na dlouhé cestě, která by měla vést k lepší ochraně tohoto výjimečného a tajemného tvora – a snad i k tomu, abychom ho časem mohli ukázat návštěvníkům našich zoologických zahrad.