V pátek 24. dubna uplyne 150 let od narození prof. Jiřího Jandy

Většinu návštěv, které za mnou přijdou do ředitelny pražské zoo, na to hrdě upozorním: Poslední léta je znovu vybavena nábytkem po zakladateli a prvním řediteli Zoo Praha, prof. Jiřím Jandovi. Pamatuje ho masivní knihovna, psací stůl, konferenční stolek, kůží potažená pohovka a křesla, skříňka a dokonce i židle s opěrátky pro ruce. A z rohu přehlíží pracovnu jeho busta. Připomíná mi, jaké úsilí stálo vybudování pražské zoo a co všechno bylo nutné tomuto cíli obětovat.



Výzvy k vybudování zoologické zahrady v Praze se objevovaly už hluboko v 19. století, ale reálnější představy se začaly rodit přesně padesát let před jejím otevřením, a to roku 1881. Tehdy bylo Jiřímu Jandovi šestnáct let a těžko říct, zda je vůbec zaznamenal. Později sám vzpomínal, že úmysl založit v Praze zoologickou zahradu pojal v devatenácti letech, kdy navštívil Zoo Drážďany.

Po studiích a několikaletém působení na Universitě Karlově prožil rodilý Pražák Jiří Janda první dlouhou etapu svého pracovního života mimo hlavní město Království Českého, a sice jako gymnaziální profesor na různých štacích po Moravě. Vedle svého povolání se intenzívně věnoval ornitologii, v níž se postupem času stal odborníkem evropského formátu, a díky výhodnému sňatku i cestování. Zatímco v Praze se stále mluvilo o založení zoo, aniž by to přineslo nějaké zřejmější výsledky – byť například roku 1899 dostal radní Vojta Náprstek pro pražskou zoo darem dva pelikány, kterých se později rád zbavil –, Jiří Janda navštěvoval renomované i veskrze bizarní zoologické zahrady na nejrůznějších místech, včetně „nejsevernější zoo“ na poloostrově Kola, která sestávala z jednoho rosomáka a jedné polární lišky, přivázaných k sudům od tresek, a z pěti hus polních.

Po návratu do Prahy roku 1904 sehrál Jiří Janda rozhodující roli ve významném pokusu o založení zoologické zahrady na Štvanici. Důvodů, proč tento pokus nevyšel, byla celá řada, velký podíl na nezdaru však měl i cestovatel Vilém Němec, nikoli pouze Jandův kritik, ale vysloveně osobní nepřítel. Ostatně veškeré Jandovo snažení vybudovat a provozovat v Praze zoo bylo až do jeho smrti provázeno krutou kritikou, závistí a nepřátelskými útoky, kterým Janda čelil – jak napsala jeho druhá manželka Ludmila – „lehkým pláštíkem humoru, snad někdy trpkého a kousavého“.

První světová válka odsunula myšlenky na vybudování zoo do pozadí, s novou silou se však vrátily vzápětí po vzniku Československé republiky. Přesto trvalo ještě mnoho let a muselo být vynaloženo nepředstavitelné úsilí, než se Jiřímu Jandovi a jeho spolupracovníkům podařilo přiblížit k cíli. Na jaře roku 1928 se spolu se svou manželkou Ludmilou konečně přestěhoval do dvoupokojového bytu v Troji. Z něj řídil budování zoologické zahrady a shromáždil v něm exotické ptactvo, které nakoupil pro zoo už roku 1922 v Hamburku. Další zvířata postupně přibyla i na zahrádku, včetně slavné lvice Šárky. A stále psal a psal; vysvětloval například, jaká kritéria musí moderní zoo splňovat: „A nyní něco, nač laik stále zapomíná: živá náplň není ještě zoologická zahrada! Do zvěřince či cirku možno napěchovati zvířat, pokud klece stačí, ale zoologická zahrada jest biologické umístění zvířat do prostředí přírodního…“

Z dobových dokumentů vysvítá, jak nesmírně obtížné bylo prosazení a budování zoo. Jiří Janda čelil snahám ovládnout družstvo, které za tímto účelem zřídil, politikaření, nezdarům, osobním útokům i všeználkům („zas objeví se hromada rad a pokynů od odborníků, jejichž tetička před čtyřmi léty chovala kanárka“). A především sháněl peníze, doslova korunu po koruně. Padesáti tisíci mu přispěl také prezident Masaryk; asi hlavně díky tomu, že jeho dceři Alici pomáhal Janda s chovem papoušků. Veškerou práci spojenou se zoo přitom Jiří Janda vykonával zcela bezplatně; navíc dal k dispozici svůj automobil a nejednou i osobní prostředky…

Konečně 28. září 1931 mohl pro veřejnost slavnostně otevřít „staveniště“ pražské zoo. Ještě téměř sedm let, až do své náhlé smrti, působil prof. Jiří Janda jako její první ředitel. A my dodnes stavíme na základech, které během desítek let své práce položil.

Tento pátek uplyne sto padesát let od jeho narození.