„Poslední bílý nosorožec na světě. Promiň.“ Nebo: „Poslední na světě: Má vlastní bodyguardy.“

Pod těmito a podobnými titulky zveřejňují blogeři i média fotografii Sudána, posledního samce severního bílého nosorožce, kterého strážci rezervace Ol Pejeta v Keni chrání před pytláky. Kromě Sudána přežívají už jen čtyři samice tohoto poddruhu (nebo snad druhu) a pravděpodobnost, že se jej podaří zachránit, je mimořádně nízká.

Bohužel, v podobné situaci se ocitla celá řada živočišných druhů, jen na ně není vidět tak dobře jako na ozbrojenci obklopeného Sudána. Příběh kožnatky Swinhoeovy (Rafetus swinhoei), až metrové sladkovodní želvy, jako by byl od stejného autora, který si ani nedal příliš práce s vymýšlením nové zápletky. Podobnost je překvapivá. Už jen zprávy o umělém oplodnění samice této kožnatky v Zoo Su-čou, které v květnu velmi složitě provedl tým čínských, amerických a australských expertů, připomínají snahu o asistovanou reprodukci severních bílých nosorožců. Paralel tu však nalezneme mnohem víc.

Na světě dnes žijí všehovšudy čtyři (!) kožnatky Swinhoeovy; dvě v Číně a dvě ve Vietnamu. A jestliže osud Sudána, který byl odchycen v Africe a podstatnou část života strávil ve Dvoře Králové, aby se v pokročilém věku do Afriky opět vrátil, je velmi spletitý a spojený s nadějemi i smutkem, pak ani osudy posledních kožnatek Swinhoeových si s ním určitě nezadají.

V Číně žila kožnatka Swinhoeova v řekách a jezerech na jihu a východě země; ostatně podle řeky Jang-c’-ťiangu dostala své anglické druhové jméno a podle Rudé řeky a velkoměsta Šanghaje dvě z jeho synonym. Když se však na sklonku 90. let v důsledku znečištění, budování přehrad, nelegálního lovu a dalších faktorů ocitla na pokraji vyhubení, enormně stoupl význam několika málo jedinců chovaných v zoologických zahradách. Možnost vybudovat silnou záložní populaci v lidské péči ale již byla promarněna - podobně jako o něco později šance převézt poslední volně žijící severní bílé nosorožce z Garamby v Demokratické republice Kongo na bezpečnější místo… V roce 2004, kdy nikde v Číně již v přírodě nejspíš nepřežívala ani jediná kožnatka Swinhoeova, uhynula poslední známá samice v pekingské zoo. Tehdy Gerald Kuchling a Lu Shunqing obeslali všechny čínské zoologické zahrady a vyžádali si fotografie velkých kožnatek v jejich držení. Tak se jim v roce 2007 podařilo nalézt asi 85-letou samici, která byla do roku 1949 předváděna v rámci putovních výstav a po čínské revoluci se dostala do zoologické zahrady v Čchang-ša (Changsha). Tato nově objevená samice vzbudila ohromné naděje. Byla převezena k pravděpodobně již stoletému samci do zoo v Su-čou (Suzhou), ale v roce 2009 snesla jen neoplozená vejce. Posléze se ukázalo, že asi před dvaceti lety byla k samci v Su-čou přidána druhá kožnatka Swinhoeova v domnění, že jde o samici. Ve skutečnosti šlo o samce, který byl během souboje zabit. I vítěz však tehdy utržil zranění, mimo jiné reprodukčních orgánů, které mu zůstaly trvale poškozeny - proto nyní složitý pokus o umělé oplodnění.

Ve Vietnamu žije jedna kožnatka Swinhoeova v jezeře Dong Mo nedaleko Hanoje a jedna v jezeře Hoan Kiem přímo uprostřed Hanoje. Hoan Kiem znamená „jezero navráceného meče“ a váže se k němu významná legenda. Podle ní dostal v 15. století vietnamský císař Le Loi od želvího boha kouzelný meč. Když s jeho pomocí vydobyl nezávislost Vietnamu na Číně, přišel k jezeru, z něhož se vynořila obrovská želva a meč si od něj převzala. Na památku této legendy byl na ostrově nedaleko břehu vybudován chrám. Obrovská želva ale nebyla ničím jiným než součástí legendy - až do 2. června roku 1967, kdy v jezeře Hoan Kiem místní rybář zabil opravdu gigantickou, dvousetkilogramovou, kožnatku. Byla vystavena v ostrovním chrámu, ale nikdo ji ani tehdy, ani dlouho poté správně neurčil. A téměř nikdo také nevěřil, že by v jezeře mohl žít ještě další jedinec; pravděpodobnost jeho existence se dostala na roveň lochneské příšery. Jenže na rozdíl od lochnesky se ho v dubnu 1998 podařilo natočit! Jezerní kožnatka vystoupila z legendy a byla popsána jako nový druh. Až o několik let později ji herpetolog Balász Farkas identifikoval jako kožnatku Swinhoeovu, avšak dodnes s ním a s dalšími zahraničními odborníky nesouhlasí vietnamský profesor Ha Dinh Durc. Celá věc má bezpochyby i politické pozadí – přece jen jde o zvíře, jež má národní význam –, ale výsledkem je, že vietnamské a čínské kožnatky Swinhoeovy nejsou součástí jednoho záchovného programu a jejich šance jsou tak mnohem nižší, než by být mohly. Což připomíná dohady mezi San Diegem, Dvorem Králové, IZW a postupně i mnoha dalšími, kteří nedokázali najít včas jednotný postup ve snaze o záchranu severních bílých nosorožců… Přitom kožnatka v jezeře Hoan Kiem byla v dubnu 2011 za pomoci armády odchycena, protože ve znečištěné vodě se rapidně zhoršoval její zdravotní stav.

Občas se objeví domněnky, že v čínských řekách nebo dokonce i v jezeře Hoan Kiem žijí ještě další jedinci. Prozatím se ale tyto domněnky zdají stejně nepodložené jako svého času tvrzení ruské posádky vrtulníku, která údajně viděla severní bílé nosorožce v Súdánu. V tuto chvíli největší šancí pro kožnatku Swinhoeovu je nedávné umělé oplodnění samice z Čchang-ša. Ani ti, kdo je provedli, přitom nezastírají, že tenký paprsek naděje prosvítá skrze velmi temné mraky. Jenže říct „promiň“ nestačí. Je nutné využít všechny možnosti a nepolevit v úsilí až do konce – třebas trpkého.