Když jsem v pondělí před Vánoci odcházel pozdě večer ze zoo, zrovna u hlavního vchodu zastavilo naše služební auto. V postavě, která z vozu vystoupila, jsem poznal kurátora Tondu Vaidla. Mávnul jsem na něj a chtěl odjet, ale Tonda na mě zavolal: „Nechceš se na ně jít podívat? Tady je mám. Krasky.“

Zrovna je veze z Německa, uvědomil jsem si a šel si je prohlédnout. Čekal jsem, že budou pěkné, ale i ve špatném osvětlení mi vyrazily dech. Nádhera! Zeleně zbarvené velké „straky“ s hnědými křídly a s černou maskou na hlavě, s mohutným červeným zobákem a červeným okružím kolem očí; od pohledu inteligentní ptáci. O jejich vzácnosti vůbec nemluvě.


Po Vánocích už o nich psaly noviny a vysílala televize. Tedy ve Velké Británii. Tamní média neskrývala nadšení, že se jich ze západní Jávy podařilo dvanáct získat do zoo v Chesteru. Tou dobou jich ovšem bylo v Chesteru už jen deset; jeden pár přicestoval přes Německo k nám, do Zoo Praha.

Krasky krátkoocasé jávské, latinsky Cissa thalassina thalassina a anglicky Javan green magpie, jsou v přírodě nesmírně vzácné, a to nejen kvůli ničení jejich stanovišť, ale i vinou místní módy držet je v klecích. Zbývá jich snad dvě stě padesát, snad dokonce jenom sto. V lidské péči je jich v mezinárodním chovném programu pouhých dvacet devět. Sedmnáct ve stanici Cikananga Conservation Breeding Centre na Jávě, deset v Zoo Chester a pár v Zoo Praha. Původně se nacházely všechny v Cikananze, ale vzhledem k sérii vloupání a zejména snaze „nemít všechna vejce v jednom košíku“ bylo rozhodnuto jich alespoň část přemístit do Evropy a snažit se o jejich umělý odchov tady. Do Prahy jsme dvě z nich získali jednak díky chovatelským úspěchům týmu Antonína Vaidla, jednak díky naší dlouhodobé podpoře stanici Cikananga.

Doufejme, že se je v Chesteru i u nás podaří rozmnožit (uvidíme, komu dříve :-) a že se jejich potomci časem vrátí na západní Jávu.