Z lednové cesty do promrzlé Gobi jsme měli velký respekt. Zprávy přicházející z Mongolska hovořily o teplotách klesajících až k mínus padesáti stupňům, a třebaže se netýkaly přímo oblasti, kam jsme měli namířeno, přece jen jsme se vybavili tím nejteplejším zimním oblečením. Vyplatilo se to. Čekaly nás i teploty kolem pětatřiceti stupňů pod nulou. Navzdory třeskutým mrazům však byla zimní Gobi divukrásná a svým způsobem příjemná. V každém případě jsem si z ní odvezl jedny z nejkrásnějších životních zážitků.


Pod vysokou modrou oblohou se v prudkém slunečním svitu třpytil bělostný sníh, ze kterého vyčnívaly trsy travin nebo keříky, během dopoledne pokryté námrazou. Sněhovou pokrývku, působením větru místy zformovanou to tvarů připomínajících mořský příboj, střídala kamenitá pole a v pozadí se vypínaly bíle svítící hory. A v těchto úchvatných kulisách se popásali koně Převalského, poslední divocí koně, o jejichž návrat do Gobi již celá léta usilujeme. Uprostřed zimy byli huňatí jak plyšáci pro děti a jejich syté zbarvení jedinečným způsobem zapadalo do okolní krajiny. Když jsem se díval na převaláky vybarvené do odstínů počínajících od tmavě hnědé přes měděnou až po jemně okrovou, uvědomil jsem si, že bez nich by Gobi chybělo něco velmi důležitého. Už by to možná ani nebyla ta pravá Gobi…


Postupně jsme objížděli jednotlivé harémy koní Převalského. Jeden se spolu se skupinou velbloudů, které koně Převalského často vyhledávají kvůli závětří i většímu bezpečí před vlky, zdržoval mezi keři v oáze, další jsme viděli na úpatí zvlněného hřebene a ještě další ve zcela otevřené krajině. Některé skupiny koní byly velmi plaché, takže ani v tomto období se k nim nedalo přiblížit, jiné nám umožnily přijít téměř na dosah. Součástí mnoha těchto harémů byly klisny, které jsme sem v uplynulých letech přepravili z Prahy. Xara, Bayan, Gretel, Paradise, Rabea… Na mnohých bylo od pohledu patrné, že jsou březí, a když jsem je sledoval, znovu a znovu jsem pociťoval ohromné zadostiučinění. Ano, patří sem, a veškeré úsilí, překonávání překážek, podstupování rizik, všechen ten pot a slzy, to všechno stálo za to.


Při sledování koní Převalského by člověk díky síle zážitku, slunci a zcela suchému vzduchu i při mínus třiceti snadno zapomněl, jak nízké jsou okolní teploty. Ale stačilo by čtvrt hodiny fotografovat bez rukavic a druhý den byste měli na omrzlých prstech puchýře velké jak lískové oříšky. Až na tohle úskalí je pobyt venku nejen snesitelný, ale svým způsobem i příjemný. Horší je noc. Večer přijdete do přetopené jurty – může v ní být i o šedesát stupňů víc než venku – a pokud v noci pravidelně a vydatně nepřikládáte, najdete ráno vodu na mytí zmrzlou. A vyjít v noci ven, to chce opravdu velké odhodlání.

Poslední den, jako vždycky před odjezdem, jsme se vypravili za Zetou. Tato legendární klisna se jako vůbec první kůň Převalského narodila na naší stanici v Dolním Dobřejově. Později přežila v Gobi tragickou zimu 2009-10 a dnes je tu – ve svých téměř třiadvaceti letech – vůbec nejstarším převalákem. Je matkou jedenácti hříbat a mnohonásobnou babičkou. Podařilo se nám ji zastihnout v početném harému hřebce Nomchona. Stála na jeho okraji a pod kůží se jí rýsovala žebra. Gobijská babička. Ale houževnatá babička. Takže, Zeto, v létě na shledanou!