V pražské restauraci, z níž je vidět na Vltavu, jsem v jídelním lístku objevil – grundle. Neodolal jsem. A jak bych také mohl! Grundle, ta dávná lahůdka, která byla mezi specialitami hlavního města řazena na roveň pražské šunce, se vynořila ze zapomnění a nabízela se k ochutnání.

Pár drobných rybiček osmažených v oleji mě hluboce zklamalo. A vyvolalo ve mně také pochybnosti. Mohou to vůbec být ty pravé grundle, za nimiž Pražané kdysi podnikali dlouhé výlety až do Podolí? Kde by se v téhle restauraci, která na břehu Vltavy nabízí pražmu, kambalu a ropušnici, vůbec vzaly?

Ještě na místě jsem bohužel zjistil, že moje pochybnosti jsou oprávněné. Jako grundle se dnes prodávají zmražení gavúni štíhlí, kteří žijí ve východním Atlantiku plus Středozemním a Černém moři. Zkrátka něco úplně jiného, než bývaly pravé podolské grundle vylovené z vody krátce před konzumací…

Na druhou stranu ve mně i ty falešné grundle vzbudily zájem a ke svému překvapení jsem se ze starých knih a novin začal postupně dozvídat, že ani s „pravými podolskými grundlemi“ to nebylo úplně jednoduché.

Význačný český přírodovědec Antonín Frič roku 1859 v časopise Živa napsal: „Podolské grundle nejsou nic jiného než mřeňky, které se nechytají ve Vltavě, nýbrž v potoku Nuselském, sv. Prokopském a jiných. Maso jejich jest velmi chutné a u nás v Čechách prý se, dle udání pana Heckla, místy mřeňky ve zvláštních rybníkách pokrutinami, mákem a ovčím trusem krmí.“


Fričovu „mřeňku“, která byla onou jedinečnou, vysoce ceněnou grundlí, dnes známe jako mřenku mramorovanou. I když – známe… V naší době je již vzácná a úsloví „nechytil ani mřenku“ jenom upomíná na vzdálenou minulost, kdy naopak bývala neobyčejně hojná.

Čas mřenky mramorované se začal pozvolna naplňovat již ve Fričově době. Jeden z prvních důkazů najdeme v časopise Vesmír z roku 1887, kde se uvádí, že v Praze a okolí se jako grundle již nabízí všechno možné, jenom ne vynikající mřenka mramorovaná. Podrobněji pak bylo toto téma rozebráno roku 1899 v pojednání o Smíchovsku a Zbraslavsku: „…místo pravých ,grundlí' předkládají výletníkům již dávno jiný rod rybky, zvané řízek. Ubývání těchto drobných rybek (rozumí se mřenek) pozoruje se zvláště v potoku Šáreckém a to pro znečištění vod cukrovarem Ruzíňským.“ V uvedeném citátu je „řízkem“ míněn z kulinárního hlediska méně hodnotný hrouzek obecný.

A později bylo ještě hůř. Například roku 1916 Národní listy psaly, že také hrouzka, který se „musí škrabati i kuchati, jinak snadno hořkne“, již nahrazují „bezcenné běličky, hořké střevle nebo slunky“.

Nu, dnes už nedostaneme ani ty běličky… Přitom bych tak rád ochutnal pravé podolské grundle z mřenek vylovených někde v Prokopském potoce! Stejně jako v případě mnoha jiných tradičních lahůdek i dříve běžných potravin se však asi budu muset smířit s tím, že se mi to nejspíš už nikdy nepoštěstí…

Vyšlo v MF Dnes.