Jak oslnivý název představení naší civilizace! Jaký piedestal pro prezentaci našich slavných výdobytků, činů, pokroku! Jaká to chlouba tomu všemu! Avšak chyba lávky. Ten název je sžíravý jak sama kyselina sírová syčící a ničící vše, kam dosáhne. Jaroslav Dušek někde v tmavých a zaprášených zákoutích antikvariátů nalezl nám neznámý poklad, o kterém však nikdo raději nechtěl ani vědět. Všichni byli rádi, že to nenápadné dílo, kniha, zapadlo. O ní a ani o jeho tvůrce, Rašína, se nikdo nezajímal. Pozor nejde o knihu od slavného ministra financí Aloise Rašína, který zázračně nastartoval československou korunu. Jde o knihu jeho jmenovce Jaromíra, který se na finanční a ekonomický pohyb našeho a světového hospodářství díval jinýma, i když jinak pozornýma očima. Jakoby vycítil nedobrý tlukot v srdci stroje naší existence a raději se dal na chov včel. Nastavil své oči a myšlenky na přírodu a pochopil, že sláva měst a strojů nemá s přírodou vůbec nic společného. Ba naopak, je s ní v ostrém rozporu. Sláva měst a strojů je nejen nebývale otevřená negativní kritika technologií a naší jednostranně zaměřené civilizace, ale hlavně z ní mrazí na zádech.
Indiáni v Brazílii, potažmo v celé Americe, to nikdy neměli lehké. Vždy museli bojovat o svá práva na existenci, na svou půdu, na svůj život. Tak to bylo od roku 1492, a tak je to stále. Cílem bělochů bylo zbohatnout na jejich úkor, na úkor jejich země, na úkor jejich kultury. Přesto však zákony španělské a portugalské Koruny indiány de iure ochraňovaly. Nedovolovaly je zotročovat, zneužívat, nedovolovaly dobyvatelům zabírat jejich půdu a dokonce jistým způsobem zajišťovaly i další existenci jejich kultury včetně jejich jazyků, které se vyučovaly na školách a univerzitách. Nicméně králové bylo daleko a místní dobyvatelé, a později místní kreolové a míšenci, královské zákony běžně obcházeli. Indiány de facto zotročovali, zneužívali, jejich půdu zabírali a původní kulturu nepodporovali. Řídili se tehdy symbolickým pořekadlem Las leyes se acatan, pero no se cumplen, Zákony se ctí, ale neplní.
Ze všeho umění mám nejraději umění výtvarné, ale vybírám si. Mám rád takové obrazy, které jsou založeny na řemeslu a vychází z nich sama krása. Ať je to obraz ze středověku nebo z české moderny. Takzvavé současné či postmoderní či jak se různě nazývá dnešní umění, mi k srdci moc nepřirostlo. Nevzal bych si z něj nic do pokoje ani do pracovny či na půdu naší chalupy, natož do ložnice. Jsou pochopitelně výjimky, kdy z některých obrazů, soch, objektů, kreseb, maleb, koláží, keramiky je stále cítit řemeslo výtvarníka, jeho lásku k tvaru, k barvě, k světlu, k prostoru, k přírodě.
Vážená paní Evo Kislingerová z Neviditelného psa, promiňte mi, ale z vašeho vyjádření k Sentinelcům a k jejich obraně vlastního teritoria ze dne 3. 12. 2018 čpí bělošská nadřazenost a nadutost. Ta nedovoluje jiným lidem nechat jim sdílet své vlastní hodnoty a své způsoby života. Všichni mají podle vás žít tak, jak žijeme my, protože si myslíme, že tak je to jedině správné. Nepřijímáte žádnou jinou pravdu a vlastně jim chcete vnucovat naše systémy bytí. Hovoříte o nich jako o primitivech. Ano, jsou to „jen“ sběrači, lovci a rybáři. Ale i to je svébytná kultura! I to je kultura, která má své zákony, své hodnoty, svůj jazyk, svůj boj dobra a zla, svou víru o lidské existenci na Zemi. I tato kultura vybudovala svoji mytologii, víru, zpěvy, tance, hudbu. I tato kultura má právo na svoji existenci, jako ta naše.