Amazonští indiáni mně naučili, že umění je nejen žít, ale umění je i umírat. Že bez smrti není života a naopak. To je kontinuita, o které v poslední době rádi mluvíme, ale v zásadě ji nechápeme a nerozumíme. Či spíš nechceme pochopit. Jistá tabu nejsme totiž schopni překročit. Ke kontinuitě patří celý životní cyklus: narození, výchova, iniciace-dospívání, manželství, smrt.

Právě hluboká otevřenost a žádná tabu mezi indiány znamená třeba právě to, že už při samotném narození dítěte se již myslí na smrt. To je u nás něco prostě nepředstavitelného. Tady všichni mají radost z nového života a nikdo, opravdu nikdo nemyslí, že to roztomilé děcko také někdy zemře. To je vlastně zkratka kontinuity, kdy v jednom okamžiku se otevírá život nového jedince komunity a v tomtéž momentě šaman mu u kořene nosu rukou otevírá virtuální otvor, kudy by měla odejít jeho duše, když tělo zemře.

Výchova je u nás, jako ostatně všechno, zdrojem a zároveň pod tlakem mnoha vědeckých publikací, studií, výzkumů, odborných panelů, diskuzí. A ty se během let mění, každou chvíli je všechno jinak, je to ode zdi ke zdi. Každý vědec či rádoby odborník považuje za nutné prezentovat svoji teorii. A tak se vydávají spousty publikací a chudinky matky a otcové se dozvídají každou chvíli něco jiného a tak logicky tápou. Nechávat jim volnost, nebo je krotit? Kojit je v pravidelných časových úsecích nebo ne? A kdy? Chovat je, když křičí nebo je nechat vyřvat. Plísnit je nebo ne? Tvrdá výchova nebo měkká? Kontrolovat každý jeho pohyb? Radit jim, jak si mají hrát a kdy chodit spát? Spát s nimi pohromadě nebo jim dát vlastní pokoj?...

Když se mně ptali na jednom panelu o výchově, jakpak tam v Amazonii indiáni vychovávají své děti, ani jsem nevěděl, co mám říct. Nikdy jsem vlastně neviděl, že by je vůbec takzvaně vychovávali. Vypadá to u nich, jako by se jim ani nevěnovali, nepoučovali je, neříkali jim, co je správně a co je chybné. Vlastně jim neříkají nic. Vůbec nic. My máme zakódováno, že musíme stále poučovat. Stále něco říkat. Slova, slova, slova…

Posaď se rovně! Nehrb se! Nelítej pořád! Proč jenom sedíš, proběhni se taky! Proč nemluvíš? Nehraj si s tím klukem! Dávej pozor! Nekřič! Nefňukej! Už spi! Neubližuj mu! Neboj se ho a vrať mu tu ránu! Pozor schody! Jez! Necpi se tak! Nelži mi! O tom nemůžeš ve škole mluvit, ať tě ani nenapadne! Nelez tam, spadneš! Chovej se způsobně, co by lidé řekli? Stovky příkazů, rad, pokynů a zákazů. To je naše výchova děcka, které se v tom jen těžko orientuje a logicky se křiví, jak svoji páteř fyzickou, tak i tu duchovní. Samozřejmě navíc pozoruje své rodiče, imituje je a je zmaten.

Indiánští rodiče toto neznají a byli by zděšeni, jak děti ničíme. Dítěti dávají volnost už tím, že u nich nejsou žádné fyzické a tím ani ty duchovní zábrany. Žádné ploty, žádné hranice, žádné kočárky omezující jejich pohyb, vlastně ani žádné dveře, které se mu u nás třeba zabouchnou i před nosem. Dítě od narození prostě netuší, co je to plot kolem osady nebo kolem domu či ohrádky u postýlek, co jsou dveře u chalupy. Utíká si kamkoliv jej napadne a nikdo jej nezastaví. Jen intuitivně zastaví před pralesem a to už přiběhne jeho starší bratr, aby jej doprovázel a poznával okolní les. Rodiče mu nepotřebují říkat, jak se má chovat. Podobně jako mně řekli, když jsem chtěl něco vysvětlit: „Dívej se a pochopíš“. Ale samozřejmě ani tak mi to neřekli, jen jsem to vytušil z jejich chování.

Dítě se nehrbí z prostého důvodu, protože nikde nikoho nevidí, a samozřejmě ani své rodiče, že by se hrbil. Chodí tak krásně, jako oni. Ani jej nenapadne, že by lhalo, protože jednoduše neví, co to je. Nikdy lež neslyšelo, protože nikdo a samozřejmě ani jeho rodiče nikdy nelžou, neboť i oni ve svém mládí nikdy neslyšeli své rodiče lhát. Podobně jako nikde a nikdy dítě nevidělo zloděje, jak krade, a tak ani on nekrade. Děti nefňukají, nepláčou a nestěžují si, protože nic podobného u svých rodičů ani v širokém okolí nevidí. Běhají si, hrají si v písku, jak je napadne, lezou po stromech, skáčou do řeky po hlavě, perou se, jsou ušpinění a nikdo je neplísní, třeba právě pro tu špínu. Ostatně ta špína v pralese je nejen čistá špína, ale navíc jim zvyšuje imunitu na jejich životní prostředí. Ale zejména jsou to vše cesty k svobodnému chování těla i mysli a rozvoji intuice. Ta mu třeba s pudem sebezáchovy nedovolí při plazení po zemi spadnout do nějaké nebezpečné jámy, ke které se pomalu plazí, a rodiče nikde. Tak se tomu divila slavná psychoterapeutka Jean Liedloffová, když pozorovala takové dítě u indiánů Yekuana ve Venezuele. Napsala o tom slavnou publikaci Koncept kontinua: pro a proti. A naše neustálé zákazy, jak říká, mohou vlastně fungovat kontraproduktivně jako sebenaplňující proroctví. Je to přesně tak. Když dětem říkáme, co se mu může všechno stát, tak dítě vlastně objeví, co se mu může přihodit a tak se i stane. Vlastně jej to navíc i láká. Zvědavost mu nedá: „Co se asi stane?“ K Yekuanům jsem jezdil jedenáct let, třicet let po prvním vydání Konceptu kontinua, a napříč pronikání naší chamtivé civilizace zavlékající mnoho nešvarů, výchova dětí od narození se u nich nezměnila.

Proč jsou však indiánské děti tak klidné a pohodové, jak by se vtíralo i to slovo poslušné? Možná tou nejpřirozenější věcí, jako je nošení novorozeňat jejich matkou na vlastním těle. Všechny indiánské matky nosí své nejmladší přírůstky co nejdéle v různých šátcích na svých bedrech, především na levém boku. Samozřejmě, že netuší, proč to dělají, ale vědí, že tak je to přirozené, tak to ostatně vidí i u zvířat ve volné přírodě. A proto je to správné. Jen my jsme zapomněli, že jsme vlastně zvířecím druhem (díky Bohu zatím!!) a s cílem ulevit ženám jsme si vymysleli různé způsoby, jak novorozeňata od matek odkládat: kočárky, postýlky s ohrádkami, atp. Donedávna jsme indiánské matky litovali, jaké jsou to chudinky, že se musí vláčet se svými dětmi. Jsou to prostě barbaři, odbyli jsme to odsouzením zvyků, které jsme my překonali takzvaným pokrokem. Teprve poměrně v ne příliš vzdálené minulosti jsme si začali ověřovat, že indiáni vlastně mají pravdu. Dlouhodobý styk novorozeněte s tělem matky a poblíž jejího tlukoucího srdce posiluje jeho psychiku, jeho jakousi vnitřní sílu, pocit bezpečí. Zvířata by to přece bezdůvodně nedělala.

Nejmladší příslušníci komunity navíc netrpí žádnou izolací ani výhledem do světa. Od narození se tak „účastní“ i všech činností, protože jejich matky je nikdy (!) neodkládají. Ani při vaření, při sběru plodů v lese, při práci na pralesním políčku během sklizně manioku, při sbírání klestí, při sběru leklých ryb jedem barbasko. Matky suché klestí či nůši plnou hlíz nesou i pár kilometrů na zádech a na boku mají stále své nejmenší. A to je první základní krok k svobodné, volné výchově, k cestě vybudování svobodného nepokřiveného jedince, ale současně i nedílného příslušníka komunity. Ví, kam patří, kde je jeho místo. A na to automaticky navazuje, že takto nošené dítě na boku má neomezený přístup k prsu a tak se může podle libosti napít podle své potřeby. Třeba i při chůzi, jak jsem pozoroval u Kofánů. A ne podle vědeckých publikací třeba v pravidelných přísně omezených časových intervalech. A protože matky se svými batolaty i společně spí, má tak dítě volný přístup k mléku, kdykoliv to potřebuje a matka se při tom ani nemusí probouzet. To je přece počátek k té svobodě, o které mi neustále „meleme“, ale nikdy se k ní nedopídíme. Rostoucí dítě tak pije svobodu každým douškem.

Ve výchově indiánských dětí jednoduše není žádná manipulace. Nikdy jsem za 45 let neviděl, že by někdy někdo na děti křičel, kibicoval je, určoval, co mají či nemají dělat. Rostou z nich nádherní svobodomyslní lidé, kteří si však svých rodičů velmi váží, protože i tu vážnost kolem sebe neustále vidí a cítí. Starší generace je u nich zárukou moudrosti a všech potřebných znalostí, které se tradují a dědí po stovky a stovky let. Mladí chtějí být jako jejich otcové a dědové. I jména dostávají po svých dědech, a tak je jejich současnost neustále spojena s minulostí. To je vlastně jejich životní jistota, součást kontinuity. Neexistují žádné změny s nastupujícími generacemi, jako u nás, a proto neexistují mezigenerační problémy. Rodiče u nás svým dětem a vnukům už nerozumí, protože mají jiné hodnoty a jiné priority. A tak i naši potomci si svých rodičů tolik neváží, protože umí tisíce jiných dovedností, které je ženou někam dál, pryč od rodičů a prarodičů. U indiánů nedochází k žádným inovacím, žádnému pokroku, protože jakákoliv změna je špatná. Tady, v Amazonii, bylo pro jejich život vše již dávno vynalezeno a jakýkoliv tzv. pokrok, který se u nás stal posvátnou krávou, tedy vliv naší civilizace, je počátek konce jejich svobody, jejich civilizace. Pokrokem se ostatně zaštiťujeme při jakémkoliv ničení a likvidaci přírody i minoritních etnik na celém světě, které nám stojí v cestě využívání jejich území pro získávání nových zdrojů pro naše pohodlí, zneužívání pro naší chamtivost. A protože indiáni nejsou chamtiví materialisté, vše je u nich tak po stovky let neměnné a transparentní, a to je důvod, proč z nich vyzařuje klid, pohoda, vyrovnanost.

A tak, jak děti neslyší od svých rodičů nějaký imperativ, tak ten neslyší ani dospělí od svého náčelníka. Ten vede svou komunitou jen osobním příkladem a přirozenou autoritou a charismatem, jaké má třeba můj náčelník Aritana z kmene Yawalapiti v centrální brazilské Amazonii. Když Aritana před časem rozhodl postavit novou osadu s novými malokami, tak to nevyhlásil v nějakém emotivním projevu jako třeba: „Vážení soudruzi a soudružky, staré domy nám dosloužily a neodpovídají novým technickým parametrům a tak si postavíme nové společné chalupy, maloky, podle moderní technologie.“ Ne, neřekl ani slovo, to by bylo jen hřešení slovy, tiše vzal sekeru a šel do lesa kácet stromy pro hlavní sloupy domů. A ostatní jej následovali, protože věřili, že Aritana dobře ví, co dělá. A tak to funguje se vším. Bez příkazů a rozkazů a přece se každý z nich, z dospělých mužů, svobodně rozhodne spolupracovat.

Slova se při výchově i při života příliš nezneužívají, nehřeší se s nimi. Slovo je totiž mocnou součástí výbavy nejen každého jedince, ale především šamanů. Je totiž součástí bílé i černé magie. Z těchto důvodů se indiáni ani nepomlouvají, nezraňují jeden druhého svými slovy, protože by se výhružky mohly naplnit. Byla by to černá magie, a proto z nich nevychází ani závist, ostatně ani si nemají co závidět, protože nic nemají, ale ani nenávist či hněv. Interpersonální vztahy jsou otevřené a jasné, nic není skryto. Čaroděj právě slovy je schopen na dálku i zabít a šaman slovy dovede zase i vyléčit. Právě z tohoto prostého důvodu si při setkání neříkají naše obligátní: „ Dobrý den. Dobrou noc.“ Bylo by to zbytečné nejen hřešení slov, ale i plýtvání magických sil. A proč někomu přát skutečně dobrý den, když to třeba ani nechci. Takové přání jednoduše není zapotřebí, zatímco my dennodenně řekneme toto přání i stokrát. Tím vlastně už dávno ztratilo svoji sílu, moc a pravé poslání přání skutečného dobra. Pro nás je to jen bezvýznamný symbol, součást našich konvencí, které jsme si během historie vybudovali. Systém, který je zcela povrchní, protože my jsme stále povrchnější.

Každý indián věří sám sobě, tak byl vychován. Vždy kráčí svou vlastní cestou, kterou mu nikdo neurčoval. Je absolutně svobodný a není ani vázán rozhodnutími náčelníka. Může, ale nemusí jej následovat a nikdo mu nic nevyčítá. To je svoboda. Věří jen svému vnitřnímu hlasu, jak říkají svému duchu ochránci, kterého získal při přípravě k iniciaci. Šaman vede děti od pěti let v jakési teoretické škole-přípravce na život. A to i pomocí halucinogenních drog, které dospívajícím klukům umožňují pochopit a poznat své nevědomí. Šaman Mašakuri u kmene Kofán mi vše vysvětlil. Dětem podává yagé, druh ayahuasky, aby měli halucinace, vidění, které jim dešifruje. Ukazuje jim v barevných vizích, kudy mají v životě kráčet dál, kde je zlo a kde je dobro. Děti později vidí už obrovské anakondy, jaguáry, obry, s kterými bojuje a šaman je zase vede složitou cestou mezi zlem, nemocemi, dobrem, nebezpečím až k poslednímu, nejvyššímu poznání. A to je poznání vlastní smrti. Šaman je pak vyvolává zpět k životu hlavně pomocí jejich jmen, což jsou vlastně oni sami, jejich magickými jmény je přivolává zpět. Občas se to i nepovede. Ale to je přece život a smrt, což jedno jest. A takový jedinec se pak smrti nebojí, neboť ji zná, a proto je tak vyrovnaný. On totiž už zná odpověď na tři základní filosofické otázky: Kdo jsem? Odkud přicházím? Kam kráčím? Jen my stále nevíme, tápeme, a proto nejsme vyrovnaní.

Miroslav Grof to vysvětluje jako orientaci v časoprostoru, tedy prožívání jiných rozměrů bytí za současného udržování kontaktu s běžnou realitou. Tehdy vizuální pole mladíků pod vlivem psychedelického yagé zaplavují nejen výjevy z nevědomí, ale i z říše zvířat, rostlin a celého kosmu s archetypálními a mytologickými bytostmi. I poznání vlastní smrti dospívajících indiánů potvrzuje Grof slovy o prožívání psychické smrti a znovuzrození včetně ztotožnění se s přírodou a vesmírem. Tyto holotropní zážitky získávané při mimořádných stavech vědomí vlastně tvoří hlavní zdroje indiánské kosmologie, mytologie, vypovídající o duchovní podstatě bytí a vesmíru. To je také cesta, dodává Grof, k primárnímu vědomí, k základnímu a prapůvodnímu aspektu lidské psyché.

A pak přijde první část iniciace, deprivace někde na zapadlém místě. Tam sedí mladík na zemi, nejí a nepije a čeká. Dny, týdny. Trpělivě čeká na oslovení z přírody. Jde tu právě o jeho propojení s přírodou, pochopení, že vše je živé, i tzv. naše neživá příroda a vše je důležité. Může jej oslovit krákání ptáků, křik opic, stejně jako padající list, či šelest letící kapky vody. A to se stane jeho duchovním ochráncem, jeho vnitřním hlasem, který jej povede po celý život. Doma v osadě již na něj čeká šaman, aby podstoupil tvrdé tělesné zkoušky. Zkoušky bolestí, rozřezávání kůže, kousání nebezpečným hmyzem, které přijímá s úsměvem. Indián se totiž stále usmívá. Při narození i při umírání. Bolest je totiž součást života, na který je třeba se připravit. My taktéž rádi říkáme, že život není peříčko, ale děti na to nepřipravujeme. Chystáme je na pohodlí. Bolest navíc očišťuje, ať již drásání kůže rybími zuby nebo čištění očí papričkami chili. Přežijí jen ti nejsilnější. Můj náčelník Aritana mi posledně říkal, jak jej otec Parú připravoval na život a aby získal z přírody sílu. Vzal jej jako kluka na řeku, nechal mu dát nohu do vody a čekali, až připluje anakonda. Ta se mu zakousla do nohy a Aritana trpěl a nasával z ní její sílu. Aritana je dodnes silný a jedním z nejschopnějších náčelníků indiánské Brazílie. Byl dobře připraven. Já své vnuky aspoň šlehám kopřivami. A začínají být už na to i hrdi.

A teprve po iniciaci je oficielně sexuálně dospělý a může nastat období manželství s plozením dětí. Bez nich není manželství. Ženy plodí vlastně neustále, od doby, kdy prošly iniciací a staly se ženami. Je to přece jejich životní úkol, jejich řehole, jejich poslání. A rodí neustále, protože děti jsou zapotřebí k zachování komunity, kmene, lidské existence. A navíc při až 30% dětské úmrtnosti se musí řady neustále doplňovat. Ta vysoká dětská úmrtnost je správná, protože přirozený výběr zachová jen ty nejsilnější a nezdravější. Tím bude zachován čistý genofond do budoucnosti, i do dalších stovek let. My snahou zachovat život za každou cenu, protože ekonomika nás sobecky „naučila“ mít jen jedináčky či dvě děti, nehledě na budoucí následky, ničíme do budoucna svůj genofond. Je nám totiž jedno, jak bude lidstvo vypadat za sto, dvě stě let, a tak se zaplevelujeme hromadami chemikálií léčiv, antibiotik, které se nám tak setsakramentsky nevyplatí. Jenže jsme sobci, myslíme jen na sebe a své nejbližší potomky, ale ne na naše praprapravnoučata. Indiánovi to jedno není, i když je to jen intuitivní jednání a vědomě si to neuvědomuje. Probíhá to u nich, jako to bývalo za dob našich babiček a prababiček. Také měly desítky potomků a zůstali jen ti nejsilnější. A ti zas vydrželi dlouho, byli zdraví a mohli tak předávat zdravé geny. Ostatně, jak jsem to poznal u mých Kofánů po čtyřiceti letech, když jsem se tam setkal se všemi mými vrstevníky. A byli na tom zdravotně mnohem lépe než já. Ostatně, jak jsem to také poznal u mých Yawalapitiů po návratu k nim po dvaceti šesti letech. Dokonce jsem se potkal s moji adoptivní matkou Ayrikou, které bylo jistě téměř devadesát let, a našel jsem ji při práci na poli. Ostatně, jak mi to potvrdil i přítel Miroslav Zikmund, který se rozpomněl, že je z deseti sourozenců a jen tři nejsilnější dospěli do stáří a on je lucidní, čiperný a výkonný i v devadesáti šesti letech.

V manželství ani v sexu nikdo nic nepředstírá. Před lety spisovatel B. Traven, který indiány dobře poznal, napsal: „Když se sejde muž a žena, vědí, co od sebe chtějí.“ Muž ani žena si nevytvářejí žádné domněnky ani iluze. Má mně rád, nemá mně rád, jsem dobrý či špatný milenec…U indiánů je zase vše jasné a prosté. Každý si jednoduše plní čtyři základní funkce rodiny a tak jde vše bez problémů dál. Když ne, tak se vše ruší. Zvlášť, když z nějakého důvodů nejsou děti. A přesto Aritana i po třiceti pěti letech stále žije se svými dvěma manželkami Timayu a Sakasíru. A přesto můj přítel a nyní již „bratr“ Lorenzo z kmene Kofán žije více než čtyřicet let se svoji Rosirou. Zřejmě si plnili své rodinné funkce, měli jasné komunikace, zvládli lásku i život v osobní svobodě.

Indiáni nic nepotřebují předstírat, jen my se musíme pyšnit něčím, co ani třeba nemáme či nejsme, protože musíme být úspěšní. My stále něco musíme. Musíme být nejlepší, nejschopnější, dobří v práci, dobří v rodině. Musíme uspokojovat požadavky svých rodičů, svých učitelů, blízkých, úředních mašinérií, finančních úřadů, byrokracií, šéfů, vlád. Indián ne. Nemá žádné šéfy a byrokracii a nemusí uspokojovat své rodiče, a přesto plní vše, co je nutné k správnému chodu komunity. Děti od malička cítí ve svých rodičích jejich přirozenou loajalitu vůči komunitě, a proto i ony jsou přirozeně loajální.

Indiáni nic nehledají. Nehledají štěstí, radost, bohatství, lásku, pravdu. Nic nehledají jako my. Prostě ji mají a žijí ji. My stále něco hledáme, bohatství, štěstí, lásku, spokojenost, zdraví. Celý život něco hledáme a čím jsme v hledání urputnější, tím to nenacházíme. Je to přesně jako když hledám něco, co jsem ještě před chvíli držel v ruce. A jsem z toho nešťastný, zlobím se na sebe, jsem vzteklý, frustrovaný řadu dní, dokud si neřeknu: „Dost! Nebudu hledat. Ono se to musí samo najít.“ A pak náhle, za pár dní nebo hodin, tu věc vidím a netuším, jak jsem ji nemohl nevidět. Byl jsem slepý. Slepý z úpěnlivosti něčeho dosáhnout. A tak je to i s láskou, kterou mnohdy marně honíme a hledáme a stále nám uniká a netušíme, že musí sama přijít. Podobně i štěstí, bohatství, spokojenost….

A tak i hledáme tu kontinuitu, ten koncept kontinua, což se zase stalo jakousi módou, sloganem doby, námětem mnoha knih, vědeckých článků a diskuzí. Jde nám o přežití? Hledáme kontinuitu své rodiny, i když bohužel, v poslední době to mnozí mladí nechápou, jsou líní, protože mít aspoň tři děti k rozšířené reprodukci je náročné a podráží jim nohy při hledání kariéry a pohodlného života. A tak mnozí mladí dokonce i na jedno dítě rezignují a mají raději chlupaté domácí mazlíčky než vlastního potomka. Nepochybně to vyjde laciněji. Možná, že v poslední době hledáme kontinuitu našeho národa, který se může cítit ohrožen, či kontinuitu naší bělošské rasy. Jenže indián to cítí mnohem, mnohem šířeji. Nejde mu o jeho vlastní osud, ale o kontinuitu lidské existence jako takové, bez ohledu na rasu, na národ, na kmen. Ale vlastně mu jde o kontinuitu zvěře a rostlin. Intuitivně totiž cítí, že velký růst lidské populace znamená nadměrnou spotřebu, což ohrožuje přírodní zdroje, zejména zvěř. A to je cesta k biologickému vyhlazení, kdy my jsme už na pokraji hromadného vymírání živočišných druhů. A to následovně ohrožuje i samotnou existenci lidí. A proto indián ani příliš neloví, nežene se za svých úlovkem, aby se každý den dosyta najedl. Ne, správný indián je totiž vlastně neustále polohladový.

Indiáni jsou velmi vnímaví k těmto osudům světa a vesmíru, neboť se považují za obyvatele celého našeho Univerza, čemuž se my vysmíváme, protože to nechápeme. Ale když se přesto s obdivem zaposloucháme do jejich názorů a filosofie, zdá se nám, že jsou nejen moudří, ale jsou i vizionáři. Prostě vědí, co přijde. V této souvislosti nebude na škodu citovat pár vět náčelníka Seathla, který před více jak 150 lety napsal americkému presidentovi Franklinu Piercovi odpověď na návrh, aby indiáni prodali svá území bělochům:„...není jediného klidného místa v městech bílých. Není místa, kde by poslouchali listy jara nebo šepot křídel hmyzu. Co zůstává v životě člověka, když nemůže poslouchat nádherný křik nočního ptáka či kvákání žab v nočním jezeře? Indián dává přednost měkkému zvuku větru vanoucího nad hladinou jezer a vůni větru umytého poledním deštěm či vůni pinií. Co znamená člověk bez zvířat? Až všechna zvířata vyhynou, člověk umře z velkého osamocení duše, protože co se stane zvířatům, stane se i lidem. Všechno jen navzájem spojeno. Všechno co bolí Zem, bude bolet i syny této Země.“

A blíží se pohřeb. Vlastně celá výchova a příprava jedince je spíš přípravou na smrt než na život. Dnes je krásný den umřít, říká si nejeden starý indián. Pohřeb je proto veselý, možná až radostný rituál. U indiánů bývá duální pohřeb. Však také člověk se skládá nejen z fyzické schránky, ale i z duše. Nejdříve je loučení s fyzickou schránkou a asi za rok nastává rozloučení s duší zemřelého. Duše si ještě nějakou dobu potřebují užít pozemský svět se svými blízkými, které však někdy škádlí, aby šli s nimi. Pohřby indiáni neodbývají, jsou to vlastně největší a nejdelší slavnosti životního cyklu. Zemřelí se vrací tam, odkud přišli. Pohřební slavnost kuarup u xingúských indiánů v centrální Brazílii na horním toku řeky Xingú trvá celý týden. Byl jsem na pohřbu mého přítele šamana Takumy ze sousedního kmene Kamayurá, na loučení s jeho duší. Přišly stovky indiánů z okolních deseti kmenů, namalovaní a vyzdobení tím nejlepším, co měli. Probíhaly kruhové i řadové tance, vždy zvlášť ženy a zvlášť muži, dva hudebníci s až třímetrovými flétnami s dvěma dívkami tancujícími za nimi s položenou jednou rukou na jejich ramenech protancovávali několik dní celou osadou a všemi malokami, kde hudbou vyháněli zlé duchy a tak čistili hlubokými tóny celý prostor. Probíhaly zápasy mužů a jinochů, při kterých si získávali nejen nové zkušenosti, ale i věhlas svého jména, posilování svého charisma i postavení před ženami. Probíhaly noční flétnové koncerty pod hvězdným nebem a zářivým Měsícem. Pak byly zapáleny ohně, plačky plakaly, nosily se dary duším na jejich cestu do záhrobí a takzvané nepřátelské kmeny, jejichž příslušníci nocovali v okolním lese, „přepadali“ osadu, aby nám v jakési pradávné archetypální činnosti kradli oheň. Bylo to silné emotivní divadlo, která nás přeneslo možná tisíce let zpět, kdy oheň teprve vznikal a byl velkou hodnotou v životě jejich předků, a proto se kradl. Je pozoruhodné, že toto dědictví v sobě neustále nesou, stále cítí a každoročně provozují. A podobně prožívají i celou svou mytologii, která je zavádí až k počátkům světa a lidí, ale i k jeho konci. Kontinuita od vzniku do zániku.

U nás pohřeb trvá pár minut, všichni se zesnulého jakoby štítí a rychle se jej snaží zbavit. A pak rychle do hospody na panáka a pivo. Žádná důstojnost, žádná láska vůči zemřelému. Žádné umění umírat. Je to strach z blízké smrti, která chodí kolem nás, a nevíme, kdy udeří. To i v samotném latinskoamerickém světě je pohřeb mnohem důstojnější. Probíhá celonoční obřad loučení, kdy v kapli sedí příbuzní a kamarádi kolem otevřené rakve a povídají si o něm, co s ním zažili a co za legrace si s ním užili. Jak jsme i v tomto ohledu vůči našim blízkým nízcí, přízemní, nedůstojní. Kde je náš cit a naše láska? A jak se chováme my, tak se budou naše děti chovat i k nám a ta kontinuita bude dostávat stále větší a větší trhliny.

Tím jen přispíváme blížícímu se kolapsu, zániku naší vysílené, slabošské euroatlantické civilizace výsadně zaměřená na materialistický blahobyt bez duchovního rozměru, která udělá místo civilizaci životaschopnější a silnější.