Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli, indiány kmene Ece´je, ke kterým jsem přijel po 46 letech, v srpnu 2019. Byli z mého návratu nadšeni, i když jej neukazují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, že nezapomněli na mně ani po tolika letech. Měl jsem skoro slzy v očích, když třeba 88letý Mateo Biaeja si na mně vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal. Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích, jak být indiány. Není pro mně většího ocenění, zvlášť když mi po odmítnutí zkoušky z marxismu-leninismu nedali za tuto diplomku žádný titul.
To, co Greta říká a emotivně prohlašuje, já vlastně proklamuji již dost dávno v článcích a přednáškách. Apeluji na svědomí nás všech, abychom změnili náš vztah k Matce přírodě, k Matce Zemi, k Matce vodě. Přenáším k nám zkušenosti a názory od indiánských etnik And a Amazonie, které toto povědomí mají hluboce zakotveno ve své kultuře. Nyní se rétorika poněkud změnila, když se mluví o ochraně klimatu, i když v tom nevidím žádného rozdílu.