Máme prý už vydýcháno, řekl nám nedávno v televizi ministr životního prostředí. To je fajn sdělení. Co ale s tím? A co za deset a více let? Snahy o snižování emisí, omezování dopravy aut, nové filtry do komínů fabrik, emisní plány či prodejky, atp. jsou jen směšné kosmetické úpravy, které neřeší podstatu věci. Již skoro dvacet let brojím proti námi vybudovaným posvátným kravám naší civilizace, ke kterým patří především snaha o nestálý růst. Růst všeho, průmyslové výroby, technologie, HDP, platů, příjmů, nákupní spotřeby. Čím víc spotřebujeme, to je přece fajn, čím víc vyrobíme odpadků, to je přece fajn, hlavně, že se kola továren točí. To je ekonomická politika vlád.

Lidi si na to zvykli, že to tak prostě musí být. Jsem naivní blázen, který si myslí, že naopak, čím míň spotřebujeme, tím lépe pro nás pro všechny. Zdůrazňuji a upozorňuji, že tyto zvyšující se materiální hodnoty v našem životě neznamenají všechno, neznamenají šťastný a zdravý život, duchovní naplnění a správnou cestu do budoucnosti. Pochopitelně, to žádná vláda nemůže přiznat či dokonce zastavit růst. To by bylo sebevražedné. Nikdo na to není připraven, nikdo by to nepochopil, nikoho nezajímá budoucnost lidstva, ale jeho peněženka. Všichni chtějí růst až do samého tristního konce. Davy chtějí prostě chléb a hry a nezajímá je kvalita jejich života, jen kvantita. Ať již v jídle, pití či dýchání. Pan ministr mezi řečí vlastně navrhuje to, co děláme pořád, neboť není východiska: ještě chvilku vydržme! Nakonec to příroda zařídí, zafouká a je po všem. Tak to uzavřel i náš ministr. Prostě počkáme, až zafouká. Báječné systémové řešení. Náhle jako hříšníci přilezeme k matce přírodě žebronit o odpuštění, o trochu větru, ale za chvíli nám otrne.

Je možná už načase pomalu začít zvykat lidi na to, že každý růst přinese naší civilizaci něco špatného, či odebere ještě něco dobrého, co nám zbývá. Jenže košile bližší než kabát z budoucích století, a tak se furt bude vesele vyrábět a vše kolem nás se bude pomalu ničit. Když to jde pomalu, tak si to člověk ani neuvědomuje a jak se říká, zvykne si i na šibenici. Za pár let zas vystoupí nějaký ministr, aby lidu něco oznámil k nedýchatelnosti ovzduší a zase bude očekávat, že příroda zafouká a situaci vyřeší. Anebo bude mít ministr už přes nos třeba masku a příroda nezafouká? Možná nám třeba oznámí, kde budou čerpací stanice čerstvého vzduchu, jaké budou příděly na osobu a kolik bude stát čistý vzduch na volném trhu.

Vlády se stále hodnotí a před voliči pyšní úspěšností růstu HDP, počtem vyrobených aut, letadel, počítačů, TV a všeho možného. Pomalu je však zapotřebí, aby někdo vymyslel místo růstu jiný činitel, třeba stagnace. To je to, co měli a mají indiáni a jiné společnosti před vznikem neolitické revoluce. Neakumulovali majetky, jen prostě žili. A žili tak stovky a tisíce let. A někde tak i nadále v poklidu žijí a nic jim nechybí.

Nedávno jsem byl na malém panelu, kde vystupovalo několik vysokoškolských renomovaných kapacit, které na téma environmentalistiky (hlavně že to má cizí zvučné jméno) učeně mluvily, ukazovaly barevné grafy, co nás čeká a nemine, ale nikdo se nedostal k jádru pudla. Nemohl. Nelze jim upřít snahu. Jistě, jsou to odborníci, ale ze všeho je prostě politikum a oni pro politiky vytvářejí vědecké závěry, publikace, vlastně tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Aby mohl pokračovat nesmyslný růst a my mohli ještě chvíli dýchat. Jezdí se, přednáší se po celém světě, konference střídají konference, komise a dohody vznikají a zanikají, vědců i úředníků přibývá, a tak jsou všichni spokojeni, co pro to udělali. Opakuji, snaží se dělat svou práci, ale je to boj s větrnými mlýny. Nemohou být jinačí než don Quijote. A tak vše jede v zásadě dál a dál, protože to jinak nejde, protože vlády a světové superkorporace potřebují růst pro svoji vlastní existenci, pro svůj vlastní život. Ne pro život lidí.

Vyrábíme a budujeme lepší zítřek
Je načase otevřeně říct, že veškeré tyto snahy o zlepšení ovzduší, jako obecně o zlepšení našeho životního prostředí, jsou pouze snahy, vlastně hry a tanečky, které nejdou ke kořenům příčin zla. A tak stále chrlíme výrobky kolem dokola, až vše zaplníme, každé místečko na zemi, našimi produkty a kontaminací. A tak, jak za socialismu symbolem budování lepší společnosti byly kouřící komíny, tak nyní jsou to rostoucí procenta na grafech výroby. Zato o to víc vlády podporují různé semináře, studie, akademické diskuse i činnost aktivistů, aby tak dávaly na vědomí, jak se starají o blaho lidu. Publikace střídají publikace, katedry se rozšiřují, panelisté a aktivisté jezdí a vysvětlují. A stále se hledá zázračná formulka, jak ten Svět donutit, aby fungoval podle našich potřeb a ne podle jeho přírodních zákonů, a když se to nevede, tak aspoň problémy na chvíli zamlžit a zase jet pár let dopředu se zvyšující se výrobou. To je cílem světového podnikání. Prostě vyrábět pořád víc a cokoliv, i jakoukoliv blbost. A je to tak, jak to bylo za Sovětského svazu, který se tehdy v padesátých letech holedbal vysokou výrobou oceli, a tak se snažil své obyvatele přesvědčit o jejich zvyšující se úrovni a blahu, o jejich správné cestě ke štěstí. Smáli jsme se tomu, ale děláme nyní to samé.

Jsme nadšeni, když z vrat fabrik vyjede víc aut než loni, když na světlo boží vyjde nový model mobilu či nějaký čip, který bude za nás už dělat, na co jen pomyslíme. Jako malé děti jsme udivení nejen z nových modelů luxusních technologických výrobků, ale i z toho, že máme po celý rok rajčata (i když už jsou skoro umělohmotná, nechutná a nevoňavá) nebo jahody s borůvkami, aniž bychom jako zlá macecha vyháněli pro ně Marušku k dvanácti měsíčkům. To, že to není normální, že je to proti přírodě, už nikoho ani nenapadne, protože tak nám to tržní systémy natloukly do hlav, což právě souvisí s tím neustálým růstem výroby a spotřeby čehokoliv. A tak nám vlády předkládají vynikající výsledky o tom, jak se máme dobře. Ano, máme se zatraceně dobře, velmi dobře, ale je to tak správné?

Nikde se však už tak neprsíme, jak se máme se zdravím, nemyslím s tím natahováním délky života, což je zase politikum, ale se zdravím umožňujícím nám zdravě a výkonně žít. Ano, výkony našeho zdravotnictví jsou na vynikající úrovni. Všechna čest. Jenže jde o něco jiného. Lékaři se nás snaží sice z té bryndy zhoršujícího ovzduší, kdy se dusíme, z těch chemicky kontaminovaných potravin, či spíš potravinových náhražek, které do sebe cpeme a pijeme, dostat a zachraňovat, ale je to stále marné. I to je boj s větrnými mlýny. Jen nás léčí, ale neuzdraví. Vše kolem nás se zhoršuje, a to vláda řešit neumí, protože není schopna problém ani označit. Či lépe řečeno, bojí se jej označit. A tak jen tiše přihlíží likvidaci životního prostředí, potažmo nás.

Přednost měkkého zvuku vanoucího větru
Vlády to však mají s námi jednoduché a snadné. Lidé se nebouří pro lepší vzduch v budoucnu, ani lepší vodu či potraviny, nezajímá je budoucnost lidstva, svých potomků. Bližší je jim zvyšování platů a důchodů, nakupovací koš nových modelů aut, mobilů, notebooků a televizí. To nám vlády rády plní. Jak jsme přízemní! Kam až jsme v tom vývoji lidského plemene klesli! Jak proti nám ční ti obyčejní, pro nás chudí, indiánští lovci a sběrači, kteří se vždy zajímali a zajímají o budoucnost svého kmene i Země. Každý obyčejný „indoš“ svým životem hájil jejich cestu vedoucí k neustálé čistotě a k sebeobnově kmene a ne k sebedestrukci, která je vlastní nám, kdy je nám zcela fuk, kdy to tady „praskne“, protože to ještě bude za moc dlouho a tak hlavně, ať máme plná konta a talíře a on to někdo bude v budoucnu řešit za nás.

V této situaci si nelze nepřipomenout vizionářská slova stále vysmívaná generacemi nadutých, namyšlených bělochů, jako něco směšného, chudinského, zaostalého, nepokrokového, jako výplod mozku obyčejného indiána, lovce bizonů. Tehdy, koncem 19. století, náčelník Seathl napsal prezidentovi Spojených států Franklinovi Pierceovi dopis, v kterém mimo jiné stálo: „…každé jehličí zářivé pinie, každý písečný břeh, každá mlha v tmavém lese, každé světlo i bzučící hmyz jsou v paměti a zkušenosti mého lidu svaté…..Indián dává přednost měkkému zvuku vanoucího větru nad hladinou jezera a vůní stejného větru umytého poledním deštěm či vůní pinií. Povětří je pro rudého muže cenné, protože vše spojuje dýchání: zvířata, stromy, lidi. Zdá se, že bílý muž nepozoruje a necítí povětří, které vdechuje. Tak jako muž umírající po mnoho dní i on je lhostejný vůči zápachu….“

Je načase si uvědomit, že náčelník Seathl měl pravdu a rychle přichází doba, kdy na jeho slova dojde…