Léta souzním s kulturami amazonských indiánů, kteří mi přinášejí možnost srovnávání naší civilizace s přirozenými formami lidské existence, tedy s kořeny odkud jsme vyšli i my. Vzhledem k mé téměř stoprocentní orientaci k Amazonii a vytížení s bádáním a cestami nemám příliš možností poznávat jiné kultury přírodních národů, ale jsem přesvědčen, že i ony mají v sobě přirozenost vycházející z propojenosti s přírodou a silnou orientaci na spiritualitu.

Právě o to víc jsem 3. prosince využil možnost se seznámit s kulturou maorských obyvatel Nového Zélandu, s vystoupením kulturní skupiny Whakaari Rotorua v Praze. Můj přítel Jaroslav Dušek je poznal u nich doma a pozval je do Divadla Kampa. Mohu říct, že nejen já, ale celé nabité hlediště bylo doslova uneseno nejen divadelním vystoupením maorských tanců, ať již bojových či milostných, ale i samotným duchem jejich skupiny. Jejich šéf Frank Tomas Grapl navíc doslova všechny šokoval svými znalostmi dějin českého národa i našich vlastností, dobrých i špatných, protože jeho otec je kupodivu Čech, pardon Moravák, a jeho skupina k nám občas jezdí a vystupuje. Není se čemu divit, že sám o sobě říká, že je Maoravák. Došlo zde tak k nádhernému propojení obou kultur, a protože je to propojení přirozené a nenásilné, je přínosné pro obě strany. Nelze se proto divit, že se u nich svého času stavil jak Alexandr Dubček, tak třeba i Václav Havel. Jenže jejich dveře jsou otevřené všem Čechům, tedy těm dobrým. Maoravák se cítí doma na Novém Zélandu i v Čechách, je kulturním propojením obou zemí. Nádhera! Tak si představuji prolínání rozdílných kultur.

Celé představení začalo překvapivě a velmi dojemně. Skupina tří žen a dvou mužů v národních krojích Maorů, s tradičním tetováním mužů v tvářích a s tetováním žen na bradách, s čelenkami a peřím, začalo zpívat a hrát českou hymnu. Nezdržel jsem se dojetí a měl co dělat, abych udržel slzy. Následovala Škoda lásky a pak již unikátní maorské zpěvy a tance, kdy jim všichni prominuli i jejich bývalý kanibalismus, symbolicky prezentovaný během tanců vyplazováním jazyků, protože jednoduše, tak jak prezentuji zvyky a tradice amazonských indiánů, patří to k jejich kultuře a tak je to i dobře a nelze to vidět očima naší doby.

Diváci se mohli otázkami dozvědět i mnoho z jejich zvyků a tradic, ale také z jejich dějin bojů za svobodu proti anglickým kolonizátorům. A právě tento boj za svobodu nás symbolicky spojuje, protože den, kdy Maorové slaví svoji nabytou svobodu, je jako naše datum založení svobodného Československa 28. října. Tehdy, před více než sto padesáti lety hájili svoji kulturní identitu proti cizákům, kteří vlastně představovali počátky globalizace, a bez ohledu na jejich vojenskou převahu neváhali jít i do předem ztracených bojů. Opět jsem se přesvědčil, že všechny původní národy světa, ať indiáni, Maorové, Aboridžinci, obyvatelé Kalahari, arabských pouští či Papuy spojuje upřímná radost z vlastní existence naplněná spiritualitou lidského života a světa. Štěstí a radost tančícím a zpívajícím Maorům při vystoupení na Kampě jim právě proto doslova sršela z očí.

V maorštině se Nový Zéland řekne Aotearoa, což znamená Země dlouhého bílého oblaku. Nezbylo než se rozloučit jejich tradičním několikaminutovým spojením nosů „hongi“a nadechováním síly a energie toho druhého za spojování duší. Nádherný kulturní zážitek naplněný o informaci z dalekého konce světa protinožců. KIA ORA!