Ne, že bych si Amíků nevážil. Obdivuji je třeba za jejich nebývalé a obdivuhodné nasazení proti Japoncům za 2. světové války v Oceánii. Ale létat do „mé“ Jižní Ameriky přes USA už určitě nebudu. Vlastně jsem ani nikdy nelétal, ale letos jsem se jako penzista nechal zlákat o dvě až tři tisíce levnější letenkou s American Airlines (AA). Podlehl jsem těmto nízkým svodům a lituji. Cesta do Limy s dvěma přestupy v Londýně a Miami mi trvala přes 30 hodin v jednom tahu (přímé lety to umí za 14 hodin), ale zpět to byl už hotový zážitek.

Ještě před pár lety jsem se svoji zatvrzelosti nepoddat se jakýmkoliv dodavatelským firmám včetně leteckým přepravcům vybojoval i svým vzteklým křikem třeba náhradní letadlo v Guayaquilu na Galapágy, když to naše údajně bylo přeplněné (což nebylo) a jiné prý nebylo k mání. Letos při čtyřdenním harcování z Limy do Prahy jsem už ani jednou nikde nezvýšil hlas proti mašinérii AA, která mne zcela zadupala. Pochopil jsem bezvýslednost mého snažení, a tak jsem se jako ovce podvolil a dokonce byl pochválen, jak jsem smířlivý a klidný. Nechal jsem se vláčet chybami především pozemního personálu, hurikány a technickými chybami.

V Limě mně přítel Uriel s velkým předstihem pěti hodin vysadil na letišti Jorge Chávez, abych si v klidu vše zajistil. Říkal jsem si, ať mám po dvou měsících náročného pobytu a cestování, sjíždění řek, pochodech v horách nad 3.500 m. n. m., harcování v rozhrkaných autech po skalnatých cestách, vše v pohodě. Nicméně fronta na let do Miami byla obrovská a hlavně se vůbec nepohybovala. V duchu jsem nadával paní u odbavování, když jsem ji sledoval, že ani za hodinu nevyřídila jednoho pasažéra. Nechápal jsem, co se děje, a když i další pasažér byl odbavován skoro hodinu, obával jsem se, že let nestihnu. Obával jsem se zbytečně, let měl kvůli hurikánům v Miami zpoždění čtyři hodiny a paní vyhledávala všem další lety a jiné trasy i pro následující návazné lety. V duchu jsem se paní omluvil, protože pár stovek lidí někam směrem na sever umístit či doslova nacpat, byl úkol skoro nadlidský.

Když na mně konečně přišla řada, dozvěděl jsem se, že dnes už nikam nepoletím. To mně již nepřekvapilo. Vše, i přes Mexiko, New York, Atlantu, Boston bylo plné a nestihnu žádný spoj do Philadelphie, odkud jsem měl letět do Prahy. Dostal jsem novou palubní letenku na druhý den ráno v 6.03 a voucher do hotelu Holiday Inn. Návazný let z Miami jsem dostal do Madridu opět s AA a pak s Iberií do Prahy. Hurikán je prostě hurikán, to je jasná omluvenka. Pro změnu jsem uvízl v hotelovém výtahu. Neposlouchal mě, nikam nejel a nemohl jsem ani ven. Zvonil jsem na zvonek a bouchal na dveře z nerezu. Krásný výtah určitě funguje na základě nějaké sofistikované záležitosti, jež člověk mého věku neovládá. Konečně přišel portýr, který mi s laskavým úsměvem ukázal nutnost přiložit kartičku od pokoje k čidlu pro odemknutí výtahu. K čertu s technikou!

Na další den jsem se do letadla dostal a přistál v Miami. Za dvě hodiny jsem měl letět do Madridu a tak jsem letiště proutíkal s rancem na zádech s nutným vyhledáváním WC mezi různými branami. Letadlo s kapitánem Moralesem opravdu odstartovalo a já si lebedil, že se tak konečně vzdálím hurikánovým oblastem Ameriky. Předčasně. Dřív za bolševiků se říkávalo, dokud nesedím v letadle, nemám jistotu, že někam jedu (= že mně bolševici pustí). Tady jsem sice v letadle seděl a dokonce již dvě hodiny nad Atlantikem, ale jak jsem brzy zjistil, nebylo to žádná jistota. Kapitán Morales náhle ohlásil technickou chybu letadla s tím, že se vracíme do Miami. Kdepak je tam americká technologická nadvláda?? Poděkoval za naše pochopení, ale tím se nás i zbavil. Prý dostaneme nové letadla, chlácholil. Na letišti se však každý musel sám doptávat, odkud ten Madrid vlastně poletí. Prý z D 8 a tak jsem tam mazal s nutnou návštěvou WC a opravdu už tam „visel“ Madrid AA 19.45, tedy za dvě hodiny. Každý si však musel sám přebookovat návazné lety a to prý dělá přepážka AA u D 14. Mazal jsem k D 14 s opět nutným odskokem na WC a už tam byla obrovská fronta, která se opět, jako v Limě, nehýbala. Přetlak ze zpožděných letů byl stále veliký.

Za hodinu nám přišel někdo oznámit, že polovina počítačových terminálů tady nefunguje (asi se zavařila) a máme se přesunout k přepážce AA u D 37. Byl to pěkný kus běhu a zase jsem dorazil totálně zpocený, ale fronta tu byla taky, i když menší. Za hodinu mi bylo jasné, že náhradní spoj takhle do Madridu asi nechytnu. Chlapík za přepážkou mně však po čase uklidnil, že je prý stejně zrušený a musí mi vyhledat zcela nové spojení. Trochu jsem zalaškoval: „Třeba přes New York, Atlantu nebo Mexiko?“ Ujistil mně, že hledá všude. Nakonec mi dal palubku do Philadelphie v 22.30 z D 8, tedy na moji původní trasu. Letadlo je prý trochu plné. To mně zarazilo. Tak je plné nebo jen trochu? Dal mě na čekačku, ale určitě to prý vyjde, usmál se a já zas zpocený běžel z D 37 na D 9 přes celé letiště. Ve Philadelphii na mě prý budou po půlnoci čekat a odvezou mě rovnou na hotel.

Na D 9 se mi divili, proč jsem neodletěl do Madridu, když jsem měl palubku. Vyvalil jsem oči. Ano, ten let do Madridu odletěl beze mě. Ten chytrák na AA mi jej zrušil a poslal na nejistou Philadelphii. Tady se do letadla asi nedostanu, což se opravdu stalo. Letiště se pomalu vylidňovalo, zatímco hezká snědá žena z AA mi vyhledávala další spoje. Personál ve Philadelphii se mně nedočká a budu spát v Miami. Spojení mi prý už našla, ale tady na D 9 už tiskárna nefunguje, je zavřeno. Musíme se přesunout na další přepážku, ve zcela jiné části letiště E. Trmácím se s rancem na zádech asi kilometr. Paní letenku vytiskla, ale voucher na hotel ji prý nejde a nejde a musí odběhnout zas jinam. Před půlnocí dorazila a já si sedl do autobusu směr Sheraton Hotel.

Hotel se zvučným jménem mi naservíroval večeři do igelitového pytlíku a vodu do „bakelitu“ (!). To v Limě byla jiná bašta a k pití ovocná šťáva v neomezené míře ve sklenici. Holt v té chudší Jižní Americe se jí výborně, zdravě a hlavně je to pořádná strava i za pár šupů. Tady, v té Severní Americe, je jídlo bráno na paškál a i když nejsem vůbec náročný, je dost strašné, jakoby umělohmotné. Postel však byla, i když jen na pár hodin. Zato noční zprávy o počasí nevěštily nic moc dobrého. Ukazovaly točící se dva cyklony kolem Baham s dovětkem, že evakuace se zatím nechystá. Ne, žádné Miami už nebude. Tady je člověk v rukou nejen neschopného personálu a techniky, ale především v rukou na nás se zlobící přírody.

Vstával jsem ve 4.00, abych měl čas na fronty u kontroly bagáže. Včera mi ranec jednoduše celý vysypali a dnes si jej kupodivu ani nevšimli. Zato po tom všem mám výbornou zprávu pro osoby starší 75 let. Už si nemusejí sundávat tenisky a vstupovat do „akvária“ se zvednutými rukama a nechat se prohlížet RTG či vlastně čím. A tak jsem byl u D 16 v hodinovém předstihu s neustálými obavami, že se zas do letadla nevejdu, nebo let bude zrušen či poletím jinam. Obloha byla vyjasněná, díky Bohu, a tak jsem odletěl s tím, že o osudu mé velkého rance už vůbec nic nevím, jak a kudy cestuje. Zda odletěl do Madridu nebo je pořád v Limě.

Strava v AA není dobrá. Na letišti nabídka pro cestující ze zpožděných letů: sladké tyčinky, lupínky, arabská placka s mrkví a špenátem a samozřejmě Coca-cola. V letadle již obědvám to samé po druhé za sebou, to mi sice nevadí, ale proč to mám platit, že? Ve Philadelphii mě čekalo deset hodin v mrazivě vychlazené čekárně s fučící klimatizací. Vyhledal jsem místo s nejmenším vichrem a zabalil se do dek. Deset hodin je deset hodin. V letadle jsem seděl vedle Američanky z Texasu. Udělalo mi potěšení ji vysvětlit, že v Texasu jsem sice nebyl, ale zato vím, jak se správně vyslovuje její stát: Techas. K jídlu mě dorazil nápis na jednom malém balíčku Made with 100% real food, ubezpečující mě, že toto je opravdu pravé jídlo!! Zřejmě, kde tento nápis není, je jídlo umělé, což mě zas tak u těch chudáků Amíků ani nepřekvapilo. Jde jen o to, kdy tato „móda“ dorazí i k nám. To už doufám nebudu na světě.


Samozřejmě můj velký ranec nedorazil, i když na něm byla jasná konečná destinace: Prague. Jsem rád, že jsem doma v Česku. Tady se dobře jí a pije. Tady se i dobře cestuje a vůbec se tu dobře žije! Hurikány tu zatím nejsou, jídlo je stále jídlo. A politici, i když na ně nadáváme, zatím naštěstí nedosáhli úděsné úrovně Jižní a Severní Ameriky a vlastně i Asie a Afriky a Oceánie. Stará dobrá Evropa.