Indiáni U'wa v Kolumbii věří ve fyzický a duchovní svět, ve kterém činy buď narušují, nebo posilují probíhající rovnováhu mezi těmito dvěma světy. V těžbě ropy nebo v turistice vidí pokračující kulturní násilí. Stále se snaží udržovat svou původní kulturu a zvyky napříč tlaku bělošské civilizace. Firma Occidental Petroleum (Oxy) zahájila na území U´wa těžbu nafty na začátku 80. let. Tehdy se indiáni U'wa stali možná jednou z nejznámějších domorodých skupin v Kolumbii, kteří se na konci 90. let navíc stali mezinárodně viditelnými pro svou úspěšnou politickou mobilizaci proti ropnému gigantu Oxy. Prostřednictvím kampaně známé jako „Oxy No, U'wa Si“, ve které společně pohrozili, že spáchají hromadnou sebevraždu, pokud Oxy neodejde z jejich území, získali podporu i mezinárodního veřejného mínění. U'wa pokračovali v nenásilném boji proti environmentálním a lidským nespravedlnostem, které Oxy páchalo proti nim a jejich zemi. V únoru 1997 kolumbijský ústavní soud sice nařídil společnosti Oxy, aby pozastavila operace ohrožující etnickou, kulturní a ekonomickou integritu U'wa, nicméně ji povolil vrtat přímo na hranicích indiánského území.

Kmen U'wa se rozhodl pod vedením duchovního vůdce, Werjaya, Berito Kuwaru´wa, jejich klíčové postavy, pokračovat v nenásilném boji za ochranu svého území a po modlitbách napsal otevřený Dopis bílému muži adresovaný Kolumbijcům a celému světu. Během mého pobytu v Kolumbii jsem podporoval a účastnil se akcí za práva indiánského obyvatelstva země, i když to nebylo v mém popisu práce velvyslance. Jejich Dopis jsem proto získal při jedné konferenční a pouliční akci U´wa v Bogotě koncem roku 2000. Mediální kampaně, veřejné akce a klidné demonstrace přinesly úspěch. Oxy v roce 2002 ustoupilo a předalo práva kolumbijské státní společnosti Ecopetrol. Dopis Bílému muži se následně, i vzhledem k dramatickým událostem v Kolumbii v rámci civilní války, vytratil. A tak Ecopetrol pokračuje v těžbě přímo na posvátném prameni U'wa a znečišťuje řeky. To však U´wa jen povzbudilo k dalším akcím i v zahraničí. Jejich boj pokračuje a je zapotřebí o něm vědět a podporovat jej.

U'wa nás prosí, abychom jim pomohli zachránit Matku Zemi: „Hledáme vysvětlení pro tento „ pokrok“, který jde proti životu. Požadujeme, aby se tento druh „pokroku“ zastavil, aby se těžba ropy v srdci Země zastavila, aby se zastavilo krvácení Země.“
________________________________________

Dopis indiánů U´wa bílému muži (v roce 2000)

Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše země je naše matka, že ji nechceme ani nemůžeme prodat, ale bílý muž zdá se nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší zemí zacházeli, jakoby indián by byl člověk s mnoha slovy.

My se sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my U´wa víme, že bílý muž používá lži, jakoby se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je něco zlořečeného pro jednoho „divocha“.

Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha „riowa“ pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha Sira, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců „werjayas“. Respekt k živému i k neživému, k známému i k „neznámému“ je součást našeho zákona: naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon „u´wchita“ je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc než je zapotřebí a ten je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! Jestliže existují zákony bílého muže, které ochraňují matku zemi a její ochránce indiánské národy, tak ať se plní! A když se neplní, považují se za nezapsané.

Víme, že „riowa“ dal cenu na vše živé a dokonce i na samotné kameny, obchoduje se svou vlastní krví a chce, abychom my dělali to samé v našem posvátném teritoriu s naftou „ruiria“. Toto vše je podivné pro naše zvyky, kdy každá živá bytost má krev: každý strom, každá rostlina, každé zvíře, země také, i ta krev země, nafta „ruiria“, je ta, která nám všem dává sílu, rostlinám, zvířatům a lidem.

Ale my se ptáme „riowa“: jak oceňuje matku a kolik je ta cena? Ptáme se ho, ne pro oddělení od té naší, ale proto, abychom jej víc pochopili, protože potom všem, jestliže medvěd je náš bratr, víc je bílý muž. Ptáme se na to, protože si myslíme, že on, pro svou bytost „civilizovanou“, možná zná jakousi formu určení ceny své matky, jak ji prodat, aniž by upadl do hanby, do níž by upadl primitiv, protože země, po které chodíme, není jen země, je to popel našich předků, a proto chodíme bosi, abych zůstali v kontaktu s nimi.

„Riowa“ nechtěl pochopit, že jestli se zbavíme naší matky země, čas, ať se právě nachází kdekoliv, odejde s námi, protože duše našich předků je naše současno i naše budoucno. Každá bytost žije, dokud nedokončí svou porci času, kterou mu Sira svěřil…pak už by nebyl čas, nebyl by život, zanechali bychom svou existenci.

Les je pupeční šňůra, která nás spojuje s existencí, přežili jsme díky jemu a on přežil díky našemu respektu. Naše oddělení by přineslo prázdno, které by pohltilo vše mimo poušť.

Budoucnost bílého muže by se zakalila s každou kapkou oleje, který on sám pouští do našich průzračných řek, jeho osud se stává víc zhoubný a smrtonosný s každou kapkou pesticidů, které do nich ukládá. Naše řeky nejsou jen pouhé řeky, prostřednictvím nich komunikujeme s našimi božstvy, ony jsou naši poslové a naše poselství plují v obou směrech, a jestli se zašpiní nebo zemřou, už nebudeme vědět, co chtějí naše božstva, aniž božstva uslyší naše volání či naše poděkování a tak vyprovokujeme jejich odchod! Naše řeky v celé zemi už jsou velmi rozzlobené s „riowa“!

Šéfové bělochů říkají svým lidem, že náš národ indiánský je divošský. Prezentují nás jako jejich nepřátele a jako nepřátelé nejvyššího „riowa“, kterého oni nazývají pokrok, před kterým všichni „riowa“ a všechny národy světa musí pokleknout, pokořit se. A my se ptáme: Co jevíc důležitější, stroj či člověk, který vytvořil ten stroj?

Ale my víme, že vše, co ohrožuje matku, ohrožuje i její děti. Ti, kteří napadají matku zemi, napadají nás všechny, ty, kteří žijí dnes i ty, kteří přijdou později po nás.

Pro indiána země je matka, pro bělocha je nepřítelkyně. Pro nás její děti jsou našimi sestrami, pro ně jsou jen zboží. „Riowa“ cítí potěšení ze smrti, kterou zanechává v přírodě i v městech, lidi mění v nebožtíky, jako pokácené stromy v lese. My jsme nikdy nespáchali nestoudnost, abychom znesvětili kostely a chrámy „riowa“, ale oni přišli zneuctít naši zemi, a tak se ptáme: kdo je divoch?

Bílý muž vyhlásil válku všem, jen ne své chudobě doma, vyhlásil válku času a dokonce i sám sobě, jak řekl jiný bratr indián z jedné vzdálené osady před mnoha lety: bílý muž sedí na své kobyle pokroku směrem ke své vlastní destrukci. Není spokojen s vyhlášením války životu, vyhlásil ji také smrti, aniž ví, že život a smrt jsou dvě končetiny jednoho těla, dva okraje prstenu. Existence! Není smrt bez života, jakož i není život bez smrti. My U´wa jsme odjakživa ochraňovali svět materiální i duchovní, a proto tomu rozumíme.

„Riowa“ poslal velké ptáky na Měsíc. My mu říkáme, ať jej miluje a chrání a že nemůže jít Univerzem a dělat každé hvězdě, co udělal každému stromu v lese, u nás na zemi. A jejich dětí se ptáme: Kdo udělal kov, s kterým postavili každé peří, jenž pokrylo velkého ptáka? Kdo udělal palivo, s kterým jej živil? Kdo udělal samotného člověka, který řídil a vyrobil toho ptáka? „Riowa“ nesmí podvádět ani lhát svým synům, musí je učit, že i pro konstrukci umělého světa člověk potřebuje matku zemi…a proto je zapotřebí ji milovat a chránit ji…

„Riowa“ se pokouší, abychom prodali zemi, a říká nám: k čemu je hanba pro divocha, když udržuje svoji tvář schovanou v džungli, v stínech hor a v závoji oblaků? A tak ještě jednou se pokoušíme, aby pochopil, že když se to stane, hanba neochromí jen nás U´wa, ale i tapíra, paujila, škvora, jaguára, lišku, vačici, kukuřici, koku, yopo, ořech a všechny naše bratry zvířata a všechny naše sestry rostliny, které odjakživa sloužily společnosti a byly stravou našeho lidu. Ti všichni by zemřeli smutkem „kigra“, protože v naší velké rodině se nezná, co „riowa“ nazývá zradou, a země by tolik plakala, že poslední vrchol „tubracha“ ledovce Cocuy by se sesul a božstvo „abara“ hlídající zlé vody, božstvo „abara“ hlídající slzy země by se spojily s vládcem a pánem země „cuiya“ a ze svého vrcholu by vytryskla temnota světa a zevnitř zemětřesení „iyara“, hadi a bolest a tak by „iyara“ jako jeden gigantický had bahna, výrobek vrcholu božstev, který střeží zlé vody, a pán země, by se vsunul mezi hory hledaje údolí a jeho kroky by pohltily nastejno indiány i bělochy, železo a stromy, maloky i tábory ležení, pohltily by nastejno páva U´wa jako koně „riowa“, a tak by už smutek zbavil svěžest ducha posledního U´wa, který by zůstal na zemi. Když se to stane, vláda by zůstala pouze pro bojovníky se světem temna a zemětřesení. Už nebude nikoho, kdo by zpíval k zachování rovnováhy světa tam nahoře a světa tam dole, což je stejné jako rovnováha univerza.

Každá exploze při hledání „ruiria“, která proběhne džunglí, uslyšíme jako monstrózní kroky bílého muže, smrti, které nás pronásledují napříč horami. To je náš testament! Rytmus pochodující světem tak přinese den, kdy člověk vymění hory s kondory za hory peněz. A tak ten člověk už nebude mít komu něco koupit. A když ten člověk už nebude mít nic k prodeji, tak přijde ten den, kdy už bude příliš pozdě pro člověka, aby meditoval nad svým bláznovstvím.

Všechny jeho ekonomické nabídky na to, co je pro nás posvátné, jako je země či její krev, jsou urážky pro naše uši a úplatky pro naši víru a přesvědčení. Tento svět nestvořil „riowa“ ani žádná jeho vláda, a proto je třeba to respektovat! Univerzum je tu od Sira a my U´wa je jen spravujeme, jsme tak pouze urozený provázek vetkaný do naší tašky „irokua“, ale tkadlec je On. A proto U´wa nemohou přenechat, týrat nebo prodat zemi ani její krev, ani její dětí, protože to nejsou principy tkaní. Ale běloch se cítí majitelem, vykořisťuje a zotročuje ji svým způsobem, což není dobře: rozbíjí tak rovnováhu, rozbíjí „irokua“, naší tašku. Jestli jim nemůžeme prodat to, co nám nepatří, nemohou se stát pány něčeho, co nemohou koupit.

Z naší strany nepřijde zrada naší matky, ani zrada jejím synům, kteří jsou naši bratři, a také nezradíme hrdost našich předků, protože naše území je posvátné a všechny věci uvnitř jsou také posvátné. A jestli by se naše myšlení změnilo, věci by se nestaly těmi samými. Máme zakázáno zabíjet nožem, mačetou, střelou, našimi zbraněmi jsou myšlení, slovo a naší mocí je moudrost.

Předtím než vidět naše posvátné, zemi, její krev a ostatní, znesvěcené, dáváme přednost naší vlastní smrti, kolektivní sebevraždě lidu U´wa, a jestli pro tento boj musíme udělat poslední krok, je to tento krok, jestli pro záchranu života musíme dát náš, uděláme to.

Někteří vládci bílých děsili svůj lid naším rozhodnutím kolektivní sebevraždy, jako poslední způsob zachránit naší matku zemi, a opětovně nás tak ukazovali jako divochy, ale oni hledají, jak je poplést, jak nás zdiskreditovat. A celý náš lid říká: U´wa se zasebevraždí pro život, běloch se zasebevraždí pro peníze. Kdo je pak divoch? Ponižování indiána bělochem nemá hranice. Nenechá nás žít a také nám říká, jak máme umřít. Nenechá nás vybrat si život a tak nyní si vybereme raději naši smrt.

Během pěti století jsme ustupovali před bílým mužem, před jeho hamižností a jeho nemocemi, jako řeka když ustupuje v době léta, jako den když ustupuje noci, a tak „riowa“ nás odsoudil žít jako cizince v naší vlastní zemi. Má nás obehnané plotem v strmých místech, velmi blízko posvátných skal, odkud náš náčelník Guicanico a jeho kmen vyšel zachránit čest a důstojnost našeho lidu před sveřepým postupem Španělů a misionářů.

Dřív nás chtěli evangelizovat a civilizovat s jejich hamižností a potupností, nyní se zaštiťují pokrokem, tím pokrokem, tím fantasmem, který nikdo nevidí a kterým se rozhodli terorizovat lidstvo. Před temnou cestou genocidy, vykrádání a bezpráví proti našemu lidu jsme byli osvětleni jménem našeho Boha a jeho majestátnosti, tak nyní jsem osvíceni naftou ve jménu pokroku a tou největší majestátností mezi všemi majestátnosti neindiánskými penězi.

Dřív bylo zlato žluté, nyní je černé, ale barva krve, kterou jim platíme je stále červená, pokračuje stále naše indiánská. My U´wa jdeme stále jako „Siéntaros“, stále po stejné cestě mezi našimi lidmi a autoritami, jsme stále jedna velká rodina. A jestli přijde okamžik, že náš lid odejde ze země, udělá to s hrdostí! To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry je, že pocházíme od jednoho otce „Sira“ a od jedné matky „Raira“, jsme odkojeni stejným prsem země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a U´wa k němu přichází se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase „báquiro“. Cesta „riowy“ je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze onemocnily srdce našemu bílému bratrovi a jeho nemoc ho přivedla stavět továrny a zbraně, jeho nemoc přišla do našich řek, vzduchu a do našich lesů.

Možná, když ještě jednou bílý muž znesvětí zákony „Sira“ a země a dokonce i své vlastní zákony, spálí planetu, ukradne zemi indiánů a přivede ji k zániku, tak nakonec přijde studená, bolestná a smutná noc, osudná pro planetu i pro indiána. Vždy, když člověk činí se špatným úmyslem, dřív nebo později bude muset vypít jed své vlastní žluče, protože nemůže se pokácet strom, aniž by také nezemřely listy. Nikdo nemůže hodit kameny bez porušení ticha a rovnováhy vody, a proto když naše posvátná místa jsou zamořena pachem bílého muže, je už blízko konec nejen pro U´wa, ale také pro „riowa“. Když on vyhubí poslední kmen planety, před tím, než začne počítat svoji genocidu, bude jednodušší začít počítat své poslední dny a když se tyto dny přiblíží, břicha listů už neporodí žádné ovoce a v jeho každém víc a víc kratším životě, duše jeho synů nepoznají klid. Když přijde čas, v kterém indiáni zůstanou bez země, stromy také zůstanou bez listů a tak se lidstvo zeptá proč? Každý princip má svůj konec a každý konec má svůj princip, protože v životě není nic volného, nic co není připojené k zákonům existence. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích.

Možná my U´wa budeme moci pokračovat v naší cestě, jako ptáci uskutečňující své dlouhé lety, aniž by něco nesli, tak i my bychom pokračovali v naší cestě, aniž bychom udržovali tu nejmenší zášť proti „riowa“, protože je náš bratr. Pokračovali bychom zpívaje pro udržení rovnováhy země ne pouze pro nás a naše děti, ale také pro něj, protože to potřebuje. V srdci nás U´wa je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý.

Jestliže my U´wa můžeme pokračovat v naše cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra…