Je zcela jasné, že doba luxusu, v němž jsme si po mnoho let žili je u konce. Ten luxus jsme měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jsme nehorázně drancovali jen a jen pro naše pohodlí a přepych. Byli jsme na sebe nadmíru pyšní, jak nám vše vychází, jak bohatneme, zvlášť někteří na úkor ostatních. Desítky let jsem upozorňoval, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby naše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co nás na této Modré planetě obklopuje.

Většina se mi vysmívala, jako se vysmívala indiánům, kteří na ně působí jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže oni vědí své. Pro ně materiální svět není zas tak důležitý, jako ten duchovní, na který jsme my hodili bobek. Pro ně je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda mám jeden luk nebo jich vlastním deset. Lovit přece mohu vždy jen s jedním. Důležité pro ně je prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních.

Není přece přirozené, abychom kolem sebe všechno ničili a my si žili v pohodě a přepychu, jak v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíme, že jsme z přírody a jsme na ní závislí. Považujeme se za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které nám indiáni po staletí mluví, jak se k ní máme posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane naše choutky podporovat. Vždy čeká dlouho, předlouho, zda se napravíme a pak přijdou rány, které nás vrátí do správných mezí. Které nás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině jako základu naší existence. Které nás vrátí k duchovnímu chápání světa. Těší mně, že dnes už řada lidí prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči.