Psát o Miroslavovi Zikmundovi, o tom čím byl, co vykonal a jakým člověkem byl, je nošením dříví do lesa.

To všechno dobře víme: výjimečná osobnost. Před pár dny jsem dostal od Sávy (syn Miroslava Zikmunda) článek z Mladé fronty Dnes z 6. 12. 2021, kde vypráví, jak pocítil vnitřní rozloučení se svým otcem. Mimo jiné jsem mu napsal asi toto. Milý Sávo, díky za článek, kde vyprávíš o svém vnitřním zážitku, který byl signálem loučení od tvého odcházejícího otce. Já jsem možná trochu sensibilní, trochu irracionální, i když jsem to zatím poznal jen pětkrát v životě, ale vždy mi to stačilo k poznání, že existují na světě spojení bez mobilů a jiných technických vychytávek. Spojení mezi myslemi ve vypjatých okamžicích. Poprvé, když v roce úmrtí mé matky v roce 1996 mi zavolal můj synovec z USA, s kterým jsem nikdy (!) nekomunikoval po jeho útěku do Ameriky v roce 1972, ale ani před ním, a ptal se mně, jestli se něco neděje s jeho babičkou, tedy moji matkou.

Podruhé, když jsem v roce 2015 pocítil velkou potřebu odjet do Brazílie za mým kmenem Yawalapiti. Netušil jsem, proč mně to tam po 26 letech silně táhne. Bylo to nějaké vnitřní nutkání, které jsem nechápal. Na brazilské amabasádě mi sdělili, že tam nemůžu, že je to Národní park a nikdo tam nesmí, i když tam mám adoptivní rodiče. Leda bych založil brazilskou firmu s majetkem pár tisíc dolarů a pak ano. Já se však prostě sebral, odjel a řekl si, že jedu na blint, jako jsem činil mnohdy v mém životě. K mému kmeni jsem se dostal a zase bydlel v chýši mého náčelníka Aritany na horním toku řeky Xingú v centrální Brazílii. Nic zvláštního se nedělo, až za týden mi Aritana oznámil, že jdeme do sousední vesnice kmene Kamayurá na pohřeb. A já se hloupě zeptal: „Komu?“ A odpověď mě uzemnila a šel mi mráz po zádech: „No proto jsi přece přijel, ne? Na pohřeb tvému velkému příteli šamanovi Takumovi, který tě chtěl tenkrát vzít do učení.“ Přivolal si mně duch již rok zemřelého šamana, abych se s ním důstojně rozloučil. Slavnostní pohřby kuarup, loučení s duší zemřelého se totiž tradičně konají vždy až po roce úmrtí, když končí smutek, protože pohřeb je veselý.

Za pár let v roce 2020 v létě jsem dostal nějaké vnitřní nutkání a napsal mé přítelkyni do Rio de Janeira a zeptal jsem se, jestli není něco nového. Odpověděla, že ano. „Právě ti zemřel náčelník Aritana.“

V roce 2019 jsem byl po 46 letech u svého kmene Ece´je na peruánské řece Madre de Dios, kde se jmenuji Ichahí óshi. Byl jsem přijat, jako bych odešel včera. Po několika dnech jsem pocítil nutkání se hlavně opětovně sejít se synem šamana Yoyajé, s Césarem, který mi v roce 1972 vyprávěl jejich posvátné mýty. Po čase vyšly v Argu. Zejména proto jsem zase přijel! Ale kdepak, César s nimi prý už nechtěl žít. Všude už tu jsou pípající ledničky, motorky, každý má zvonící mobily, které z osady vyštvaly chlupaté sklípkany, papoušky a opice. Řekl svým sedmnácti dětem a desítkám vnuků a pravnukům: “ Toto není už můj svět,“ a odešel daleko do džungle, kde žije sám s asi sedmou manželkou, loví si a rybaří. Samozřejmě nemá mobil a netuší, že jsem přijel. Jenže jsem jej tak chtěl vidět a zřejmě asi i on vycítil, že tu jsem a také mně chtěl vidět a tak jednoho rána se objevil u mé hamaky, když jsem se probouzel. Neuvěřitelné? Ale já už věřím!

Asi před deseti dny jsem si po čase vzpomněl na Mirka. Vídali jsme se v posledních asi deseti letech, kdy jsme se poznali, sice zřídka, ale vždy jsme se cítili jako velcí přátelé vyprávějící si o stejných místech a stejných lidech, které jsme v Americe navštívili. Naposledy jsem mu věnoval moji novou knihu letos na jaře, nebo snad loni na jaře, nevím, a říkal jsem si v duchu, že za chvíli bude zase únor a zase jako obvykle Mirkovi zavolám k narozkám nebo za ním sjedu. V duchu jsem si říkal, zda telefon zvedne a co si budeme povídat. Za pár dní, jsem dozvěděl, že odešel. Asi jsem se s ním rozloučil. Jako s Takumou, jako s Aritanou.